Kronika rodu

• Kapitola 1 - Původ příjmení Küfhaber
• Kapitola 2 - Nejstarší známí předkové
• Kapitola 3 - Lesonice
• Kapitola 4 - Původ rodiny u nás
• Kapitola 5 - Dcery Martina a Anny Küfhaberových
• Kapitola 6 - Oslavany a elektrárna
• Kapitola 7 - Synové Martina a Anny Küfhaberových
• Kapitola 8 - Linie Jaroslava a Jana Küfhaberových
• Kapitola 9 - Linie Josefa Küfhabera - I. a II. generace

Prolog I.

Dlouho jsem se odhodlával a rozhodoval se k napsání těchto pamětí. Vlastně už při oslavách svých šedesátých narozenin (v roce 1997) jsem o možnosti sepsání historie naší rodiny a o nutnosti zdokumentovat původ našeho rodu hovořil se svým o dva roky starším bratrancem Emilem.

Bohužel jsme příliš dlouho diskutovali a snažili se vytvořit jakousi kostru nebo hloubku těchto pamětí, od koho začít. Sami jsme z hrůzou zjistili, že jsme si nepořídili dostatek informací od svých otců, a tak jsme byli nuceni pracovat jenom se svými vzpomínkami – tak, jak nám vytanuly na mysli. Nutno ještě podotknout, že bratranec Emil byl už delší dobu vážně nemocen, a tak jsme nevyvinuli dost energie k tomu, abychom začali psát. Nakonec se stalo to, čeho jsem se obával nejvíce. Emil zemřel a já sám jsem neměl dost odvahy začít psát sám. Teprve později jsem si uvědomil, že jsem nejstarší žijící mužský potomek našeho rodu a že pokud tuto práci neudělám já, neudělá ji už asi nikdy nikdo.

Snad se Vám historie a vzpomínky budou líbit.

                                                                                              Bohumil Küfhaber, 2008

Prolog II.

Následující informace v kapitole 1.) a 2.) o původu jména a prapředcích naší rodiny v zahraničí jsou volným překladem webových stránek, které vytvořili naši vzdálení příbuzní, konkrétně:

• Roland Kiefaber z Kottweiler (Pfaltz, Německo)
• Paul Kieffaber z Dallasu (Texas, USA)

Jejich stránky se původně (tedy minimálně v roce 2008, kdy začala tato kronika vznikat) nalézaly na adrese http://kieffhaber.com/ a měly jak anglickou, tak i německou verzi. Původně jsme doufali, že sem časem dostaneme i naši moravskou linii. Mezitím však došlo ke zrušení stránek – jsme rádi, že jsme zachovali alespoň část textů a fotografie, které jsme odtud převzali.

Mimo to se na sklonku roku 2016 podařilo nalézt na internetu rodinný strom jedné větve naší rodiny, který doložil existenci rodinného jména a našich přímých předků až do poloviny 18. století. Tyto informace jsou obsaženy v kapitole 4.) Doufáme, že jsou pravdivé; po jejich pravosti budeme průběžně pátrat.

                                                                       Tomáš Küfhaber -  syn, korektor a spoluautor

1. kapitola - Původ příjmení Küfhaber

                         Jméno Küfhaber získalo (vzhledem ke své složitosti) v průběhu dějin a stěhování rodin do nových lokalit různé podoby. Jeho nejznámější podoby jsou:

Kyffhaber, Kiefhaber, Kieffaber, Kiefaber, Küfaber, Küffaber, Küffhaber, Kyfhaber

Samotné příjmení vzniklo původně ve středověku na jihu Německa. V doslovném překladu se jedná o spojení slov „kiffen“ (což znamená „hlodat“ nebo „žvýkat“) a slova „hafer“ (= oves). První dochované zmínky o spojení těchto dvou slov pochází z písně, která vznikla v městě Augsburg v roce 1471, kde je součástí textu věta: „Wiltu kiffen Haberstro?“, což znamená: „Chceš jíst ovesná stébla?“

Pravý význam příjmení však nemá přinést ani představu člověka, který žvýká ovesná stébla, ani přesný překlad či použití spojení těchto slov. Význam tohoto spojení upozorňuje na extrémní chudobu, ve které lidé v Bavorsku v té době žili. Příjmení „Küfhaber“ vzniklo tedy spíš jako regionální a hovorový termín popisující chudobu bavorských rolníků, než jako formální pokrevní linie.

Jen malá poznámka závěrem: moderní historie zaznamenala další podobné spojení dvou slov popisující bídu obyvatelstva, a to i v období pionýrů - tedy v době osídlování Ameriky. Toto spojení „dirt poor“ („dirt“ = špinavý, hliněný; „poor“ = chudý; volně přeloženo to znamená tedy „chudý jak kostelní myš“) se stalo základem pro některá americká příjmení.

Myslím, že za povšimnutí stojí ještě jeden překlad. Slovo „kiffen“ znamená v současné hovorové němčině také „kouřit trávu“. Pokud bychom předpokládali, že druhá polovina příjmení je vytvořena původně od slovesa „haben“ (což znamená „mít, vlastnit“) a z něj se odvodilo slovo „haber“ (tedy „vlastník“), tak by se tedy ve finále příjmení „Küfhaber“ dalo hodně volně přeložit jako třeba „majitel opiového doupětě.“ To ale jen tak na okraj…

2. kapitola - Nejstarší známí předkové

I. Bavorsko

První dochovanou zmínku o rodině Kyffhaberů můžeme nalézt okolo roku 1400 v oblasti Augsburgu a Ravensburgu v Bavorsku. Zápis z roku 1397 hovoří o občanovi jménem Hainrich Kyffhaber.

Další významnou zmínku o linii rodu v této oblasti můžeme najít ve státním archívu v Norimberku. Rodu Kieffhaberů z Norimberka byl v roce 1605 udělen tento erb (obrázek je přesnou barevnou kopií z archívu):

Následující zobrazení je převzato ze Sibmacherovy kolekce erbů:

Třetí obrázek je vyobrazení rodového znaku na štítu, které je převzato z Reitstapova erbovního seznamu:

Žádné další zmínky o rodu v Bavorsku stránky neuvádějí.

II. Pfalz

První zmínku o rodu Kiefhaberů v oblasti Pfalz prezentuje Hans Heinrich Kiefhaber (žil v letech 1626 – 1692), který měl funkci velitele posádky pro vesnici Schiersfeld a okolí.

Od roku 1800 se většina městeček a vesnic v údolí okolo Schiersfeldu stalo domovem rodu Kief(h)aberů. V polovině 19. stol. se velká část rodin přestěhovala jižněji do Kaiserslauternu. Důvodem byla nabídka práce v nově vznikajících fabrikách. Další část rodin emigrovala do Ameriky.

Následující mapa znázorňuje „Kiefhaberovský trojúhelník.“ Jedná se o území obývané rodem. Červený trojúhelník ukazuje na původní koncentraci rodu, modrý stín znázorňuje plochu obývanou rodem v průběhu migrace. Na pravé polovině mapy je vidět umístění trojúhelníku na území dnešního Německa (jedná se o spolkové státy Rheinland (= Porýní) a Pfalz.

III. Maďarsko

Jedna stopa po našich předcích vede i do Maďarska, přesněji do obce Raczkozar. V průběhu 18. stol. sem – podle dochovaných zmínek v kronice -  přicházeli Němci z Hessenu a Würtemberku. 18. 3. 1797 se v této obci narodil Georgius in Satz, syn Johanese Schneidera a Cathariny Elisabety. Ta byla dcerou Cathariny Elizabeth a Georga Küfhabera. (Nalezený Georgius je tedy vnukem Georga Küfhabera.) Tím však stopy v Maďarsku končí.

IV. USA

Jak již bylo řečeno, mnoho rodin emigrovalo i do Spojených států amerických. Webové stránky zabývající se historií rodu uvádějí jenom některé lokality, do kterých se rodiny přestěhovaly. Jsou to: Maryland, West Virginia, Tennessee, Pennsylvania, Ohio, Indiana, Illinois, Missouri. Další informace a konkrétní jména však stránky neobsahují (kromě jednoho z autorů stránek, který žije v Dallasu).

Při dalším prohledávání webových stránek jsme nalezli několik odkazů na první zaznamenané přistěhovalé rodiny do USA. Obě rodiny, které jsme nalezli, se do USA dostaly koncem 19. století.

Jedna z větví se objevuje v roce 1875 v New Yorku, v části Bronx. Prvním zaznamenaným je Ernest Kiefhaber, o rok později Alga (tedy v roce 1876), následuje Ernest (1903), Henry (1909) a William (1913). Letopočty v závorkách jsou data narození.

Dalším zmíněným (pravděpodobně také z New Yorku) je vojín Conrad F. Kufhaber, který sloužil v 308. dělostřelecké infanterii. Byl zabit v 1. světové válce.

Druhá velká větev se objevuje v roce 1897 v Kalifornii. Prvním zmíněným je v tomto roce Fred D Kiefhaber, o rok později (1880) se narodila Irene Kiefhaber a následují Irving W. (1904), Lorene N. (1910) a Fred E. (1912), všichni z Los Angeles.

V souvislosti s Kalifornií (konkrétně s okolím San Franciska a Oaklandu) jsme nalezli ještě jedu větev rodiny, kde už byly data přesnější. Jedná se o Rudolpha Franka Kufhabera, narozeného 9.4.1903 v Bavorsku; zemřel 8. 5. 1985 v Oaklandu v Kalifornii. Druhou nalezenou je (pravděpodobně jeho sestra) Viola Kufhaber (22. 9. 1909 – 23. 4. 2000).

Dcera Rudolpha Franka Kufhabera žije s největší pravděpodobností v Kalifornii dodnes.

V. Rakousko

Část rodu Küfhaberů se dostala z Německa i do přilehlého Rakouska. Podle našich odhadů přišli naši přímí předci na Moravu právě odtud.

Jedna z rodin žila zcela jistě v obci Mürzsteg, která se nachází v kraji Steiermark, asi na polovině cesty z Vídně do Grazu. Polohu Mürzstegu v Rakousku ukazuje následující mapka:

V tomto městečku, které má dnes necelých 900 obyvatel, vlastnili Küfhaberovi hotel – jak dokládá tato historická pohlednice, vzniklá okolo roku 1900. :

Z dnes žijících Küfhaberů se nám podařilo vypátrat jen Irene Küfhaber, majitelku obchodu s autodíly, žijící ve vesnici Fels/Wagram.

3. kapitola – Lesonice

Ještě před začátkem vlastních vzpomínek na mé prarodiče (a jejich potomky) malý pohled do historie vesnice, která je s dějinami rodiny Küfhaberů na Moravě velmi úzce spjata. Obec Lesonice se nachází v klidné části Znojemska, nedaleko Moravského Krumlova, v mírném údolí na ploše 661 ha. Poloha vesnice v jihomoravském kraji je znázorněna na následující mapce červenou tečkou.

 Název obce vznikl v minulosti pravděpodobně díky rozsáhlému zalesnění (dnes je obec obklopena lesem pouze z východu) a první doložená zmínka o obci pochází z roku 1190 (Lissnitz). Osídlení samotného lesnického prostoru se však podle doložených vykopávek datuje již do mladší doby kamenné. Po stěhování národů byly Lesonice osídleny Slovany a podle zápisu v místní kronice se nazývaly Moravany. I přes nevelký počet obyvatel a malou rozlohu byly osudy místních obyvatel poznamenány první i druhou světovou válkou. K zajímavostem obce patří místní zvonice a socha svatého Jana Nepomuckého od neznámého autora.

V současné době (rok 2008) žije v obci 185 obyvatel. Dne 7. dubna 2006 obdrželi zastupitelé obce z rukou předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Lubomíra Zaorálka vlastní znak a prapor.

Obec má vlastní webové stránky na adrese www.lesonicemk.cz. Z těchto stránek také byly čerpány použité informace a fotografie.

4. kapitola - Původ rodiny u nás

Po linii a prapůvodu rodiny Küfhaberových stále pátráme. V roce 2008 jsme se dopátrali pomocí některých dokumentů přibližně do roku 1836 a zdálo se, že dále se již nedostaneme. Jak však již bylo uvedeno v předmluvě, podařilo se Terezii Küfhaberové (dceři Dominika Küfhabera, který je 2. vnukem Josefa Küfhabera) nalézt na sklonku roku 2016 na webové adrese https://www.myheritage.cz/site-family-tree-31263001/kufhaberova rodokmen části naší rodiny. Dosud jsme se dostali (pomocí rodného listu Martina Küfhabera – viz níže) jen do roku 1836. Objev Terezky nás posunul o více než 80 let dále do historie, přibližně tedy někam do poloviny 18. století.

Přesnějším datem by měl být rok 1753, kdy se měl narodit Lorenc Küfhaber. Žil v obci Bohumilice-Znojmo a za manželku si vzal Sabinu (rozenou Švarc), která byla ještě o něco starší, než on – narodila se v roce 1745. Nedožila se žádného vysokého stáří, zemřela ve věku 41 let (tedy v roce 1786), zatímco Lorenc Küfhaber zemřel až v roce 1815 (na sněť). Dle zjištěných informací měli několik dětí. Jejich první syn se jmenoval Andreas Küfhaber (narozen 1777), jeho sourozenci byli Jakub (narozen 1780 - ?), Mathias (1781-1785) a Teresie (1784 - ?).

Následující období (tedy 2. polovina 18. století) muselo být velice krušné, neboť kromě Andrease neměl pravděpodobně nikdo ze sourozenců žádné potomky. I sám Andreas (1777 – 1831) měl pravděpodobně jen jediného syna – proto nás z této části historie nejvíce zajímá právě tato linie. Andreas si vzal za manželku Getrudu (rozená Baumschebl; nar. 1784 Nesachleby, zemřela v r. 1836 v Bohumilicích-Znojmo na úplavici). Jejich jediný syn převzal jméno po svém otci.

Andreas Küfhaber (druhý) se narodil v roce 1810 obci Bohumilice-Znojmo, ale přesídlil do vsi Nesachleby, kde si v roce 1829 vzal za manželku Teresu (rozenou Wollinger, nar. v roce 1807 v Oblekovicích, zemřela 1835 na horečku omladnic). Společně měli jedinou dceru Teresii (narozena 1831 v Nesachlebech, po svatbě se jmenovala Teresie Hejmala). Andreas (druhý) se po smrti své ženy oženil po druhé a vzal si Annu (rozenou Braier nebo Bräner; narozena 1814 v obci Starý Šaldorf, zemřela v r. 1882 v Petrovicích na cirhosu jater). Společně s Annou měli několik dětí. Prvorozený syn opět převzal jméno po otci (tedy Andreas, v pořadí již třetí), druhý syn se jmenoval Antonín a žil v letech 1838 – 1883. Jeho manželka se jmenovala Klára a byla rozená Jiříkovská (zde si dovolím trochu předběhnout a upozornit, že Jiříkovská se za svobodna jmenovala nejen Klára, ale také manželka Andrease Marie; zda byla ze stejné rodiny, či je to náhoda, zjišťujeme). Posledním dítětem Andrease Küfhabera druhého byla dcera Anna (narozena 1845, provdala se za Františka Řezníčka). Andreas Küfhaber (druhý) zemřel ve velmi vysokém věku 91 let (tedy až v roce 1901) a přežil tak i své děti.

Jen malé doplnění k územním termínům: Obce Bohumilice (německy Pulmitz), Nesachleby (německy Esseklee) a Oblekovice (německy Oblas) byly původně 3 různé obce, které postupně srůstaly a v roce 1950 byly spojeny do jedné společné obce jménem Oblekovice. Od roku 1976 jsou součástí města Znojmo a nacházejí se na jeho jihovýchodním okraji.

Všechny výše uvedené informace o historii rodu máme sice jen zprostředkovány z webových stránek, většinou však doplňují a potvrzují data, která můžeme dokázat z nalezených dokumentů. Jak dokládá následující dokument, nejstarším „papírově doloženým“ nositelem rodového příjmení byl domkař z vesnice Lesonice, který se jmenoval Andreas Küfhaber (nyní již víme, že se jedná o Andrease, který byl v pořadí druhý). Jeho jméno i jméno jeho manželky Anny (rozené Braier nebo Bräner; brali se 17. ledna 1836) se dozvídáme z rodného listu jejich syna.

Z pochopitelných důvodů zde obrázky rodných listů našich drahých prapředků neuvádíme. Díky za pochopení.

Jak je patrné z rodného listu, Andreas Küfhaber (nejmladší, tedy třetí; později bylo jeho jméno počeštěno na Ondřej) se narodil se 27. listopadu 1836. Se svými rodiči žil ve vesnici Esseklee – tedy Nesachleby. Byl rolníkem-půlláníkem (podle výměry orné půdy, kterou obhospodařoval). Jeho ženou se stala Marie Küfhaberová, rozená Jiříkovská, narozená 15. ledna 1836. Jejími rodiči byli Antonín a Juliana Jiříkovští (zde opět připomínám, že z rodu Jiříkovských pocházela i jeho švagrová, manželka Antonína Küfhabera).

Synem Ondřeje a Marie byl Martin Küfhaber (narozen 3. srpna 1866, zemřel 26. září 1930), který žil celý život v Lesonicích. Oženil s Annou Hercikovou (nar. 11. dubna 1873, zemřela 5. listopadu 1928; dcera Josefa Hercika a Františky z rodu Brychtů v Třesově) a tímto sňatkem, který proběhl 19. listopadu 1895 v  Hartvíkovicích, se stal, podobně jako otec, rolníkem-půlláníkem. Vlastnil pár koní, v průměru pak čtyři až šest krav a samozřejmě i ostatní hospodářské zvířectvo, jak bylo v té době zvykem. Z tohoto manželství se narodilo deset sourozenců, tři děvčata a sedm chlapců. Všichni sourozenci navštěvovali školu v blízké obci Petrovice, protože v Lesonicích vlastní školu neměli.

Z vyprávění při různých setkáních (většinou u tety Julie, která jako jediná žila trvale v Lesonicích) jsme se my, děti, dovídali, jak se vlastně tenkrát žilo a jak bylo těžké a složité vůbec školu navštěvovat. Zdálo se nám na příklad nepochopitelné, že všichni sourozenci neměli svoje boty a že ten, který včas boty „neurval“, musel v zimě buď „upalovat“ bosky a potom se ve škole snažit usadit blízko hřejících kamen a nohy si zahřívat, nebo prostě zůstat doma.

Fotografie Anny Hercikové, manželky Martina Küfhabera

Když už jsem zmínil školní docházku, je – myslím - naprosto jasné, že se zahájením jarních prací museli na pole místo do školy všichni, takže se zpět do vyučování dostali až po zasetí. Sklizeň se naštěstí odbývala o prázdninách, a tak nebyla zameškána žádná výuka. Podzimní práce na polích však znovu silně ovlivňovaly školní docházku, která - i když byla podle dekretu císařovny Marie Terezie povinná - umožňovala rodičům vyreklamovat děti na tyto pomocné práce v hospodářství na dobu nezbytně nutnou ze školní docházky. Do školy se všichni vraceli až po skončení sklizně brambor. Je proto logické, že mezery ve všeobecných vědomostech dětí byly velké a že pokud se nejednalo o mimořádně nadané dítě, nebyla šance si vědomosti doplnit.

Většina rodin byla v této době na dnešní poměry velmi početná a tradice byly nepřekročitelné. Novým hospodářem na rodném statku nebo stavení se automaticky stával prvorozený syn (jako nositel jména) a ostatní se museli o sebe postarat sami, neboť půda byla nedělitelná. Snad jenom o něco lépe na tom byla děvčata, kterým se v případě svatby vyplácelo věno úměrné velikosti statku a finančním možnostem. Avšak i tato zdánlivá výhoda měla svoje úskalí v podobě výběru případného ženicha pro dceru, neboť ženicha vybírali rodiče a ne dcera. Tak se stávalo, že ne vzájemná láska a náklonnost, ale právě ekonomická kritéria byla vodítkem při výběru. Přednost míval zajištěný vdovec s kupou dětí, protože jeho manželka se zpravidla nedožívala vysokého věku. Nebylo nic neobvyklého, že žena pracovala na poli a porodila dítě přímo tam. Po krátkém odpočinku byla nucena nejdříve dokončit práci a teprve potom se mohla s novorozencem vrátit domů. Ani potom se však nemohla plně věnovat dítěti a sobě, ale nejdříve bylo nutné zaopatřit hospodářské zvířectvo s ostatními členy rodiny a teprve až naposledy se mohla věnovat sobě. Nemůžeme se proto divit,  že byla tak vysoká úmrtnost mezi těmito ženami. Podobný osud prožívala i naše babička, která za svůj krátký život porodila deset dětí, které přišly na svět v následujícím pořadí – Božena, Františka, Julie, Rudolf, Alois, Emil, Bohumil, Jaroslav, Jan a Josef. Je zajímavé, že žádný z potomků nenesl křestní jméno po rodičích - jak bývalo v té době skoro nepsaným pravidlem.

Ještě jedno zjištění stojí v úvodu za pozornost, totiž že nikdo ze sourozenců nezůstal hospodařit na rodném statku (odpor k zemědělství v širší míře se v rodině částečně udržel dodnes; vzpomínám si na životní radu svého táty: „Nikdy se nežeň tam, kde čučí oje z vrat.“). Jen jeden ze synů Martina a Anny Küfhaberových se zemědělství věnoval a zřejmě to byla jeho svobodná volba, protože sedlákem se stal až po sňatku s dcerou malorolníka ve vsi Ivaň poblíž obce Pasohlávky na okrese Břeclav. Jednalo se o pátého potomka a zároveň druhorozeného syna jménem Alois, který hospodářství vyženil se svou první manželkou Bernardetou. Avšak to v této chvíli není podstatné a k historii této větve se dostaneme později.

5. kapitola - Dcery Martina a Anny Küfhaberových

Jak už bylo uvedeno v úvodu, v rodině bylo celkem deset dětí – nejprve tři dcery a potom sedm chlapců. První dcera dostala jméno Božena. Podle data narození následujících dětí je zřejmé, že se jako nejstarší musela starat o všechny mladší sourozence i celou domácnost až do doby, kdy tuto starost byla schopna převzít její mladší sestra Františka a starší sestra přešla do práce v hospodářství. Stejný postup se opakoval i v případě nejmladší Julie. Všechna tři děvčata však byla i nadále nucena vychovávat všech sedm mladších chlapců. Důvod je jednoduchý: matka musela velmi těžce pracovat na statku po boku svého manžela a spočívala na ní také starost o hospodářské zvířectvo; vždyť tato práce byla považována za lehčí práci.

Nyní, s odstupem času vzpomínám na různá rodinná setkání, která byla zejména v období německé okupace velmi častá, neboť neexistovala jiná možnost seznámit se podrobněji se situací politickou nebo ekonomickou. Televize neexistovala, rádio bylo úředně upraveno tak, že se dala přijímat jen jedna oficiální stanice a noviny vycházely pouze jediné, takže informace bylo možné získávat pouze vzájemným sdělováním. Tato rodinná setkání se odbývala střídavě buď v Oslavanech u strýce Emila, nebo u strýce Jana v Ivančicích, který byl nájemcem hotelu Besední dům. Ještě jedno místo patřilo k rodinným sešlostem: jedenkrát do roka se rodina sešla u (mé tety) Julie v Lesonicích, a to vždy v období svátku Všech svatých; při té příležitosti se vždy navštívil hrob prarodičů na hřbitově v sousedních Petrovicích. Při všech těchto setkáních vzpomínali rodiče na svoje dětství, jak vyrůstali, jak museli pracovat, i to jak se dokázali později v době dospívání bavit a jak se postupně rozprchli z rodného hnízda v domku „Na rybníčku“ v Lesonicích.

Dům rodiny Küfhaberů v Lesonicích, kterému se říkalo „Na rybníčku“.

Detail; na fotografii zleva: u koní Rudolf, u dveří s psíkem Jan, ve dveřích Františka a zcela vpravo otec rodiny Martin Küfhaber.

I. Božena

Prvorozená dcera Božena, která byla vystavena náročné fyzické i psychické námaze nejdéle, se nikdy neprovdala a zemřela velmi mladá - podle dochovaných vzpomínek ve věku 22 let na tuberkulozu; její hrob jsme nenalezli. Datum jejího narození jsme odhadli podle data sňatku rodičů (19. listopadu 1895) a data narození sestry Františky (25. září 1896) na konec roku 1895. Její úmrtí pak vychází na rok 1917.

II. Františka

Osud druhé dcery, která dostala jméno Františka, nebyl také příliš veselý. Narodila se 25. září 1896 v Lesonicích a musela se (stejně jako její o rok starší sestra) podílet na opatrování a výchově svých bratří a na starosti o domácnost. V momentě, kdy Božena zemřela, musela převzít plnou odpovědnost za výchovu právě Františka a tak se stalo, že neměla mnoho příležitosti k seznamování. Provdala se až ve 30 letech za vdovce Josefa Jaška (narozeného 19. září 1888 v Kunčině, okr. Blansko). Vychovávala dva syny z prvního manželství pana Jaška, vlastní děti neměla. Celý život pracovala jako zemědělská dělnice, bydlela v Moravském Krumlově. Její manžel, rovněž dělník zemřel 31.3.1973 a je pohřben na hřbitově v Mor. Krumlově. Františka se po smrti svého manžela uchýlila do domova důchodců v Božicích, kde zemřela 29. 10. 1986.

III. Julie

Nejmladší ze tří dcer Martina a Anny Küfhaberových byla Julie. Narodila se taktéž v Lesonicích dne 11. března 1900 a školu navštěvovala (jako ostatní) v Petrovicích. Jako jediná z celé rodiny zůstala trvale žít v v rodné obci. Provdala se za p. Bartoše, se kterým si postavila rodinný dům. Narodil se jim chlapec jménem Rudolf. Ve věku 3 let zemřel (na zánět mozkových blan) a byl pohřben v Lesonicích. Rok po jeho úmrtí skonal i její manžel Bartoš. Znovu se provdala za rolníka (rovněž z Lesonic) jménem Fál. I tento však záhy zemřel a Julie zůstala do své smrti dne 30. listopadu 1980 sama a bezdětná. Její hrob je v Lesonicích.

Julie Küfhaberová, provdaná Fálová.

6. kapitola - Oslavany a elektrárna

Drtivá většina synů Martina a Anny Küfhaberových se odstěhovala z Lesonic do Oslavan (Emil, Bohumil, Jaroslav, Josef) či do přilehlých Ivančic (Jan), kde našli nejen práci, ale také nový domov. Proto zde vkládáme 2 krátké vsuvky; první z nich je o obci Oslavany a druhá o Oslavanské elektrárně, pro kterou bratři pracovali.

I. Oslavany

Území města bylo osídleno podle archeologických nálezů již v době neolitické a bronzové. Osada ležela na důležité Libické cestě, která spojovala Pobaltí s Bizancií. První písemná zmínka o Oslavanech je z roku 1104. Další historie je spojena s klášterem. Ten byl roku 1228 vysvěcen olomouckým arcibiskupem za přítomnosti krále Přemysla Otakara I. (s rodinou), který udělil klášteru rozsáhlá privilegia. Po tři století rozvoj obce úzce souvisel s rozvojem nebo úpadkem kláštera. Roku 1525 přešel klášter do světských rukou a rodem Althanů byl přebudován na renesanční zámek.

Oslavany byly původně zemědělskou a vinařskou obcí. Tato tradice se odráží i v motivu městského znaku, který byl vytvořen podle obecní pečeti z roku 1622.

Znak Oslavan, vytvořen dle pečeti z roku 1622.

V 18. a 19. století se na oslavansku rozvíjí řemeslná výroba fajánské - bílé keramiky s modrým dekorem.

Již ve 13. stol. Václav II. propůjčil Brnu právo dolovat měď a jiné kovy v horách u dědiny Oslavany. V roce 1757 byl vydán císařský reskript k hledání a využívání uhlí. V roce 1760 našel oslavanský vrchnostenský správce Riedl v Oslavanech uhlí a byl za to odměněn zlatou medailí Marie Terezie. „A tak se z ospalého a klidného městečka stala přes noc krásná uhelná pánev…“ (pozn. korektora). Tímto nálezem se dějiny Oslavan od okolních obcí začaly výrazně lišit, neboť zde začala oslavanská vrchnost s těžbou černého uhlí. V roce 1783 se dolovalo uhlí na Moravě jedině v Oslavanech. V roce 1800 koupil doly i s výhradním právem těžby Johan Muller, který položil základ těžební společnosti. Největší rozvoj těžby nastal ve století devatenáctém a zejména pak po roce 1913, kdy byla v Oslavanech postavena tepelná elektrárna: "První přespolní velkoelektrárna" - jedna z největších v Rakousku-Uhersku, která spalovala uhlí ze zdejších dolů.

Černou kapitolou v historii hornictví jsou dvě důlní katastrofy. V roce 1860 zahynula při výbuchu metanu na Dole Františka v Padochově takřka celá směna - 53 horníků. Neštěstí na dole Kukla v roce 1921 si vyžádalo 26 obětí.

Těžba uhlí a výroba elektrické energie změnila tvář obce stavebně, ekonomicky i ekologicky. Období mezi světovými válkami je provázeno řadou sociálních nepokojů a stávek. Největší přírůstek obyvatelstva nastal počátkem 60. let výstavbou hornického sídliště v období největšího rozmachu těžby uhlí a energetiky. Poslední uhlí z oslavanského dolu Kukla bylo vytěženo v roce 1973, elektrárna byla zrušena o dvacet let později. Někteří bývalí horníci se rekvalifikovali, další odešli do důchodu. Změnil se charakter obce. Ovzduší není znečišťováno a město, které leží v přírodním parku Oslava a je obklopeno zelení, přestalo mít vzhled průmyslového centra.

(Informace převzaty z i-netových stránek města Oslavany – www.oslavany-mesto.cz.)

II. Oslavanská elektrárna

Rozmach průmyslu v Brně si na počátku 20. století přímo vynutil levnější a hospodárnější zdroj síly pro průmysl než byla pára. Tehdejší elektrárna v Brně již nestačila pokrýt spotřebu elektrického proudu, a tak se hledaly zdroje jiné. Nejvhodnějším návrhem byla výstavba výkonné elektrárny v Oslavanech. Uhlí z jižní části tohoto revíru bylo méněhodnotné, téměř neprodejné; pro spalování uhlí v kotlích elektrárny však vyhovovalo. Pro provoz byla také nutná větší potřeba vody. I tuto podmínku lokalita splňovala. Leží totiž na stejnojmenné řece. Definitivně se tak rozhodlo, že se v Oslavanech zbuduje "přespolní velkoelektrárna".

Stavba elektrárny

Výstavba probíhala v letech 1911–1913. Plány, dodávky a výstavbu elektrárny prováděla berlínská firma AEG Union pro OELAG – společnost pro rozvod elektrického proudu ve Vídni. Instalováno bylo šest kotlů o provozním tlaku 15 atmosfér při teplotě páry 375 °C. Ve strojovně pak byly do provozu uvedeny dva turboalternátory, každý s výkonem 3,4 MW.

Zahájení provozu

Přestože dodávky elektrického proudu pro Brno se uskutečňovaly již dříve, oficiálně byl provoz elektrárny zahájena 1. dubna 1913. Elektrický proud se pomocí dvojitého vedení o 44 tisících voltech (v té době nejvyšší napětí v Rakousko-Uhersku) transportoval do Černovic a odtud k odběratelům v Brně a okolí.

Zvyšování výkonu

Již během výstavby elektrárny se předpokládalo, že tato výroba elektrického proudu bude nedostatečná, a proto se objednaly další dva kotle a jedno soustrojí s výkonem 4,5 MW. Na počátku první světové války se uskutečnily dodávky a okamžitě byly uvedeny do provozu.

Protože se požadavky na dodávku elektřiny stále zvyšovaly a elektrárna byla přetěžovaná, rozhodlo se o výstavbě dalšího zařízení. V roce 1918 byl zprovozněn další generátor, který jako jediný měl na elektrárně pouze 1500 ot/min (ostatní měly 3 tis. otáček).

Oslavanská elektrárna v roce 1920.

V roce 1919 se uvedlo do provozu dalších šest kotlů s pohyblivými rošty, na které padalo drcené uhlí převážně z nedalekého dolu Kukla. Přesto se požadavky na výkon elektrárny neustále zvyšovaly. V roce 1922 byl postaven další 16 MW stroj; v r. 1929 se výkon zvýšil o dalších 14 MW. Celkově bylo instalováno 49,8 MW. V kotelně byly v roce 1929 postaveny dva granulační kotle o výkonu 2×30 tun páry za hodinu. Celkový výkon kotelny byl v té době 182 tun páry za hodinu.

Oslavanská elektrárna v roce 1925.

Modernizace

Ve třicátých letech správní rada Západomoravských elektráren rozhodla, že se zastaralé a nehospodárné zařízení v Oslavanech zruší a provede se zcela nová výstavba. Na místě staré kotelny se tak v r. 1941 postavily dva práškové kotle s mlýnicemi o výkonu 2x60 t/h, v r. 1944 kotel o výkonu 120 t/h a v r. 1948 poslední kotel této rekonstrukce o výkonu 150 t/h.

I strojovna byla rekonstruovaná. V letech 1942 až 1950 se uvedly do provozu tři turbogenerátory o celkovém výkonu 63 MW. V roce 1964 byl postaven moderní 50 MW blok. Kotel měl provozní tlak 140 atmosfér při teplotě páry 560 °C s mezipřehříváním. Turbína byla třístupňová. Maximální výkon elektrárny byl 115 MW.

Řídící systém elektrárny.

Ukončení provozu

Z důvodu útlumu a zastavení dodávek uhlí z rosicko-oslavanského revíru byla 30. května 1993 oslavanská elektrárna zastavena. Výroba elektrického proudu, kterou nepřetržitě osmdesát let produkovala, byla ukončena. Navždy umlkl její charakterický zvuk a parní siréna, která denně osmkrát houkala. Od té doby nejen že zde padá bílý sníh, ale také zůstává bílý ležet. Krátce nato byla její technologická část a některé stavby zlikvidované. Smutný osud potkal elektrárnu, která ve svém největším rozmachu zaměstnávala až 450 zaměstnanců.

(Informace převzaty z i-netové stránky http://www.rosicko-oslavansko.cz/13-historie/32-elektrarna-oslavany/.)

7. kapitola - Synové Martina a Anny Küfhaberových

I. Rudolf

Jako první syn se Martinovi a Anně narodil okolo roku 1902 Rudolf. Podle vzpomínek, které na něj mám, vím, že se nikdy neoženil, žil jako starý mládenec a živil se jako koňský handlíř a námezdní dělník. Byl to vyhlášený fešák a nechyběl prý při žádné hospodské rvačce… Zemřel v Praze a zde je také pochován.

Rudolf Küfhaber

Snímek z pohřbu Rudolfa.Jedna z mála fotografií, kde jsou alespoň někteří sourozenci pohromadě.

V první řadě zprava sedí: Rudolfova sestra Julie, synovec Zdeněk, dále následují bratři: Bohumil, Emil, Josef a Jaroslav.

Třetí zleva v první řadě sedí Rudolfova družka.

II. Emil

Druhým synem byl Emil. Ten se narodil 21. října 1903 v Lesonicích. Přiženil se do Oslavan; vzal si za manželku Emu Novotnou, vdovu po místním lékárníkovi (narodila se 4. prosince 1894 a byla tedy o 9 let starší). Emil se živil jako soukromý autodopravce – měl jak nákladní vůz, tak i taxi. Jeho vozový park sestával z 3,5 tunového valníku Magirus (kterým vozil na šachtu dřevo; to se používalo na vyztužení šachet) a pak 6-ti místnou limuzínu Škoda 645. V roce 1950 došlo k zestátnění živnostníků a nákladní Magirus se stal majetkem elektrárny. Zde s ním Emil - nyní už jako zaměstnanec elektráren - jezdil až do důchodu. Dne 10. srpna 1967 zemřela Emilova manželka Ema, Emil se krátce na to ještě jednou oženil. Zemřel 9. prosince 1982 a je pohřben ve Vojkovicích (u Rajhradu u Brna).

Vůz Škoda 645, vyráběný v letech 1929 – 34. Podobný, jaký vlastnil Emil Küfhaber.

 Číslo „645“ znamenalo 6 válců, 45 koní. Vyrobeno bylo 758 kusů.

Foto převzato z webových stránek muzea ŠkodaAuto Muzeum.

Emil (mladší)

18. června 1935 se Emilovi a Emě narodil jediný syn, který dostal jméno po svém otci - Emil. Ten se vyučil strojním zámečníkem v První brněnské strojírně n.p. v Brně. Následně vystudoval Průmyslovou školu – obor strojírenství. Během vojny, kterou si odsloužil v Příšovicích u Plzně, se seznámil s Marií (narozená 22. srpna 1941), kterou si po vojně vzal. Vrátili se do Oslavan a Emil byl zaměstnán na elektrárně jako technik. Při zaměstnání vystudoval podnikový institut v Praze v oboru energetiky. Po zrušení oslavanské elektrárny přešel k soukromé firmě VAVRA, kde zůstal až do důchodu. Byl skvělým společníkem a v rodinném kruhu byl znám především jako neúnavný vypravěč. Zemřel 30. března roku 2004 a je pochován v Oslavanech.

S manželkou Marií měl Emil 2 dcery:

Mira

Mira se narodila 6. února 1964 a je provdaná Pyrochtová.

Hana

Mladší Hana (nar. 31. ledna 1971) si vzala Zdeňka Vašulína (rodáka z Hlíny, podnikatele v oblasti kovovýroby se sídlem v Oslavanech na šachtě). Všichni žijí v Oslavanech.

III. Alois

Třetím v pořadí byl Alois. Narodil se 4. listopadu 1905. Jako jediný zůstal věrný zemědělství a celý život byl sedlákem – malorolníkem. Nikdy nevstoupil do JZD. Oženil se do obce Ivaň (u Mikulova). Jeho první žena se jmenovala Bernardeta (27. května 1894 – 26. července 1958). Jejím přáním bylo, aby se Alois po její smrti oženil s její kamarádkou Annou (narozena 5. dubna 1916, zemřela 2. února 1998). Tak se i stalo. Ani s jednou manželkou neměl Alois žádné dítě. Zemřel 3. května 1980. Všichni 3 jsou pohřbení ve společném hrobě v Ivani.

Alois Küfhaber

IV. Bohumil

Po Aloisovi se 11. dubna 1907 narodil Bohumil. Vyučil se ševcem, ale řemeslo neprovozoval. Udělal si řidičské zkoušky, přestěhoval se (stejně jako Emil) do Oslavan a prošel několika zaměstnáními u různých firem. V květnu 1931 se oženil s Marií Skoupou, narozenou 17. dubna 1909 v Polsku v Gliniku (ve svých 9ti letech se přestěhovala s rodiči a sestrou zpět do Čech, kam se museli vrátit po 1. světové válce kvůli českému občanství jejího otce). Marie byla dámská krejčová, provozovala v Oslavanech živnost a zaměstnávala až 7 děvčat.

V roce 1934 byli Bohumil společně s bratrem nuceni velkou nezaměstnaností koupit společně nákladní auto a začali se zaměstnávat sami. V roce 1937 však museli pro nedostatek práce vůz prodat. Prostřednictvím svého tchána se Bohumil dostal do zaměstnání na elektrárnu v Oslavanech, kde pracoval až do roku 1945. V průběhu války – v letech 1939-40 si společně s manželkou postavili v Letkovské ulici domek. Po skončení války v roce 45 nastoupil u Západomoravské elektrárny jako administrativní pracovník a tam zůstal až do důchodu.

Bohumil vlastnil vůz Aero 662, zvaný„Cililink“. Ten se vyráběl v letech 1931 – 34.

Bohumil Küfhaber u svého automobilu.

Společně měli 1 syna a 3 dcery; Marta a Jaroslava jsou nejstarší z potomků nové linie rodu Küfhaberů.

Bohumil a Marie Küfhaberovi

Bohumil

Jako první dítě se narodil Bohumil. Zemřel ve věku 3 let.

Marta

Marta se narodila 10. 5. 1932. Vyučila se jako vazačka koberců. Vdala se za Jana Grosse, t.č. řidiče na elektrárně. Postupně měli 4 děti: dceru Martu (nar. 1951, nyní provdaná Jindřišáková), dále pak synové Jan (1953), Bohumil (1954) a Petr (1966) Grossovi. Po rozvodu se Marta podruhé vdala a opět rozvedla. Žije jako Hošková v Oslavanech.

Jaroslava

 … se narodila 28.1. 1934. Vyučila se jako prodavačka, pracovala jako pokladní a následně jako vedoucí směny (až do důchodu). V roce 1954 se vdala za Josefa Vaverku (nar. 1931 v Ostrožské Nové Vsi), se kterým se v roce 1960 odstěhovala do Zlína – Malenovic, kde její manžel pracoval jako technický pracovník v n.p. Rudý říjen. Měli spolu 2 syny: Josefa (narozen v roce 1955, ženatý a žije v Kanadě) a Jaromíra (žil v letech 1959 – 1964). Po smrti svého manžela se Jaroslava vrátila do Oslavan, kde žije dodnes.

Libuše

… je poslední dcerou Bohumila a Marie. Narodila se 7.7. 1939. ze zdravotních důvodů nedokončila průmyslovou textilní školu. Celý život pracovala jako administrativní pracovnice, teprve 10 let před důchodem se zaučila na soustružnici a pracovala v První brněnské strojírně Vdala se za Jana Valeše (nar. v roce 1937, pocházel z Padochova, vyučený elektrikář), se kterým si postavila v Padochově domek. Měli spolu tři syny: Jiřího (nar. 1962), Milana (1965) a Jana (1974).

V. Jaroslav

Dalším synem byl Jaroslav, který se narodil 30. září 1908 v Lesonicích. Po smrti rodičů se ubytoval u svého bratra Emila, který v té době žil již v Oslavanech a podnikal v oblasti dopravy. Jaroslav u něj pracoval jako pomocný dělník a závozník a později, po získání řidičského oprávnění a určitých zkušeností i jako řidič. V té době se úspěšně rozvíjela těžba uhlí pro expandující Oslavanskou elektrárnu, a to mělo samozřejmě vliv na činnost v celém okolí. Ať už se jednalo o hlubinné doly v Padochově, Zbýšově nebo v Zastávce, všude bylo potřeba velké množství dřeva (používalo se na výdřevu ve štolách), které se muselo dovážet z okolních lesů. Proto se Jaroslav rozhodnul pro osamostatnění, na půjčku si pořídil nákladní automobil Walter o nosnosti 3 tuny a začal rovněž podnikat v autodopravě – právě tak, jako Emil. Ve své nově vzniklé firmě zaměstnal svého nejmladšího bratra Josefa, který se v té době vrátil z vojny.

Seznámil se se svou budoucí manželkou Julií (narozena 6. dubna 1913 v Rakšicích). Po svatbě se jim narodily 2 dcery: Jaroslava (18. ledna 1936) a Eva. V průběhu 2. světové války pracoval jako živnostník. Koncem války jeho žena onemocněla tuberkulózou a pro špatné poválečné podmínky léčení zemřela 28. června 1945. Je pochována v Rakšicích.

V téže době ovdověla i manželka mladšího bratra Jana, se kterým měla 3 děti (2 syny a dceru). Nový domov pro sebe i své děti našla u právě ovdovělého Jaroslava. Společně se odstěhovali do Moravského Krumlova, kde Jaroslav dále podnikal v oblasti dopravy. Z fondu národní obnovy (se sídlem v Praze) získal vojenský trofejní vůz Ford Canada (3,5 tuny).

Ford Canada F60L, nákladní terénní valník z roku 1943

Později Jaroslav vyměnil tohle vozidlo za vůz Tatra 127. Po znárodnění v letech 1951 – 52 odešel pracovat jako řidič sanitního vozu k OÚNZ (pro mladší ročníky OÚNZ = Okresní Ústav Národního Zdraví = nemocnice) v Moravském Krumlově. Zde setrval až do odchodu do důchodu.

Ze společného soužití s Růženou se narodil jeden syn – Luboš.

Zde prozatím naše vyprávění končí, na dalších kapitolách pracujeme. Pokud jste dočetli až sem, pak Vás pravděpodobně historie našeho rodu zaujala. Jestli jste našli nějaké nesrovnalosti či neúplná data, tak nám, prosím, Vaše připomínky napište!! Rádi je opravíme a předáme i ostatním. Přivítáme i jakékoliv fotografie či dokumenty (jako rodné, křestní či úmrtní listy), kterými bychom naši kroniku doplnili. Po naskenování Vám je samozřejmě vrátíme.

Stejně tak budeme vděčni i za Vaše osobní vzpomínky na své rodiče a příbuzné, na zajímavé příhody, životní příběhy a putování či další vyprávění, které jistě budou zajímavým zpestřením naší rodinné kroniky.

Víte-li o dalších příbuzných, které by naše historické pátrání mohlo zaujmout, pak jim pošlete tyto stránky a nám jejich adresu, abychom je příště mohli kontaktovat přímo.

Díky.

                        Tým autorů

8. kapitola - Linie Jaroslava a Jana Küfhaberových

Informace připravujeme.

9. kapitola - Linie Josefa Küfhabera - I. a II. generace

Informace připravujeme.