Krásný den sliboval už jen letmý pohled z paluby na okolí přístavu.
Zapadli jsme na nedalekou pláž; voda měla teplotu velice srovnatelnou se vzduchem, strávili jsme zde takřka celý den. Po vymrzlém New Yorku to byla příjemná změna – dát si vychlazené pivko přímo na pláži.
Z betonového mola byl hezký pohled na přístav, kde kromě MS Hamburg kotvily i další lodě. Nutno podotknout, že náš „parníček“ vypadal vedle ostatních lodí jako záchranný člun (MS Hamburg je ten malý žlutý komín vpravo).
Z přístavu jsme odplouvali až okolo 21. hodiny a nabrali jsme kurz směrem na jihovýchod, podél bahamských ostrovů, až k ostrovu Great Inagua (jeden z nejjižnějších ostrovů Baham), ke kterému jsme dopluli po dni stráveném na moři. V malé zátoce Man of War (tedy Zátoka válečníka) kotvil MS Hamburg celý den. Nebylo tu celkem nic – až na úžasně azurovou a teplou vodu, u níž se nacházel úzký pruh písečné pláže. Tam se ve 28° horku vyvalili pomocí zodiaků (gumové čluny pro max. 25 lidí; klasické tendery nebylo možné kvůli ponoru použít) nejen pasažéři, ale také velká část posádky naší lodi.
Když už se všichni shodli, že jsou dost spálení a vyplavaní, vydali jsme se do cca 300 km vzdáleného Santiago de Cuba.
Ačkoliv by se zdálo, že jakýkoliv systém USA a Kuby je značně rozdílný, lze nalézt určité paralely. Jednou z nich je obliba v brzkých ranních prohlídkách face-to-face. Na rozdíl od cost-guards Spojených států, které měly největší obavu z ilegálních přistěhovalců, se Kuba obává importu různých exotických nemocí; v současné době konkrétně eboly. Proto byli za svítání předvedeni všichni pasažéři i posádka na rychlou lékařskou prohlídku; přesněji na měření tělesné teploty. Vedení lodi bylo předem upozorněno, že pakliže by u jediného pasažéra či člena posádky byla naměřena zvýšená teplota, nebude nikdo z MS Hamburg vpuštěn na kubánskou půdu – a to nejen zde, v Santiago de Cuba, ale také v dalších přístavech, tedy v Cienfuego a také v Havaně (kde byla plánována další výměna pasažérů). Trošku teď přeskočím – naštěstí měli tělesnou teplotu všichni v pořádku. Co nás ale zaskočilo, byl způsob měření teploty.
Pokud by někdo očekával v této zemi (která je většinou veřejně prezentována jako izolovaná vůči jakémukoliv vnějšímu vlivu a pokroku) klasické rtuťové teploměry či jiné způsoby získávání dat o tělesné teplotě, byl by překvapen stejně jako my. Technologie měření neměla s praktikami 19. či 20. století nic společného; zdravotnice byly vybaveny vskutku moderně. Dvě mladé usměvavé zdravotní sestry v bílých pláštích držely v rukou krabičku o velikosti malého dálkového ovladače TV, kterou vždy přidržely na dobu cca 2-3 vteřiny asi 5 cm před čelem měřené osoby. Na modrém display se okamžitě zobrazila aktuální teplota a měření tedy proběhlo velice rychle… Snědý kubánský doktor, s ležérně rozepnutou košilí a pohodlně rozložený v křesle uprostřed Lounge, byl na kontrole přítomen spíše na ozdobu a po celou dobu kontroly jen líně usrkával svoji Coca colu.
Vzhledem k tomu, že jsme ihned po kompletním přeměření teplot všech lidí na palubě (které probíhalo v Lounge) měli naplánovanou zkoušku na večerní show, zůstali členové kapely sedět společně v sále a čekali, až celá procedura kontroly skončí. Obě zdravotní sestry i doktor se tvářili velice přátelsky, družně se s námi bavili a nakonec se s námi začali i fotit… Je tedy možné, že se naše obličeje objeví i v některém z archívů místních tajných služeb jako potencionálních spolupracovníků místního systému. Z pohledů kubánských zdravotníků i z jejich otálení při odchodu z lodi to však spíš vypadalo, že by nejraději rozvinutou kubánskou socialistickou krajinu vyměnili za kapitalistickou palubu naší lodi pod italsko-německým vedením…
Když už přišla řeč na odraz politického působení v této krajině – pokud se v tomto přístavu rozhlédnete okolo, ráz okolí a architektury není nepodobný tomu našemu… Minimálně design plechových skladů, vzhled otlučených paneláků a styl kouřících továren, nad nimiž se tyčí na dlouhých nohách vodojemy, připomínal to, co je možné ještě dodnes vídat i u nás.
Aby ale vše nevypadalo tak skepticky: svůj klasický vzhled si zde, na Kubě, kromě architektury zachoval i automobilový vozový park…
Během procházky po kubánské půdě je vhodné dbát především na vlastní bezpečnost (na ulicích platí např. přísný zákaz nošení oděvů propagujících USA) a hlídat si, kam jdete. I přes snahu o nulovou nezaměstnanost postávají na ulicích spousty na první pohled bezprizorních individuí. Někteří z nich vás při míjení doslova tahají a strkají do skrytých barů a hospůdek, které jsou leckdy ukryty až na střechách domů – vcházíte do nich tedy přes pavlače a byty různých místních rodin. Kromě nápojů se zde dá za 10 amerických dolarů sehnat takřka cokoliv; od taxíka kamkoliv až po nějakou lehčí holku. Stejně tak se ale můžete dostat do průšvihu; takže se v lepším případě může stát, že zmeškáte odjezd svého dopravního prostředku. Podle získaných informací vás ale kterýkoliv policista za správně investovaný úplatek vezme na letiště a bez problémů vám za pár dolarů sežene letenku do Havany – třeba i na letadlo, které už stojí na runway a chystá se vzlétnout… Na Kubě je vše možné.
Ze Santiago de Cuba jsme se vydali ještě trošku jižněji, až na 18. rovnoběžku, kde leží ostrovní stát Jamaica. První zastávka byla v Port Antonio. Na první pohled malinkatý, ale krásný přístav, kde se kdysi točil film o korzárovi…
Tím však veškerá romantika končí. Hned za přístavní krásně kovanou brankou končila asfaltová silnice a městečko připomínalo spíš slam, než karibské letovisko. Atmosféru nevylepšovalo ani listopadové počasí.
Radši jsme se vrátili do přístavu a na loď. Večer před vyplutím navštívila naši loď místní hudební skupina; kromě 3 tanečníků, bubeníka, kytaristy a basisty ji tvořili především 4 hráči na steel drums. Živý koncert byl zážitek nejen pro pasažéry.
Následující (poslední listopadový) den jsme zakotvili v dalším přístavu ostrově Jamaica, a to v Montego Bay. Počasí už bylo o něco lepší…
… bohužel jsme se ale díky různým bezpečnostním školením nedostali z lodi dál, jak do přístavního duty-free shopu, kde ale byla v neděli většina obchodů zavřená.
V odpoledních hodinách jsme se odlepili od přístavního mola a nabrali jsme kurz směrem na sever. Jižněji, jak za 18. severní rovnoběžku, jsme se tedy nedostali.
Prvního prosince jsme byli zpět na Kubě, přesněji ve městě Cienfuegos. Opět nás čekala ranní kontrola tělesných teplot – kdyby si náhodou někdo stihnul za ty 2 dny odskočit z MS Hamburg do Afriky a zpět, pro nějakou tu nemoc. Vše ale proběhlo bez větších problémů a tak jsme se mohli soustředit na město, které už na první pohled vypadalo o trošku líp, než Santiago de Cuba.
I když – ani zde nechyběly některé industriální prvky.
Krátká procházka městem stála za to. Kuba, jak ji člověk zná z obrázků.
I tady si místní hledí svých klasických automobilů…
Z Cienfuegos jsme zamířili zpět na jih, k hlavnímu městu Kajmanských ostrovů. George Town leží na ostrově Great Cayman, který se nachází jen kousek od Jamaiky, kde jsme byli minulý den (prostě velice inteligentně naplánovaný cruise). Díky cestovním prodlevám (jak už jsem zmiňoval, MS Hamburg dokáže vyvinout maximální rychlost 14 uzlů za hodinu, což je přibližně 26 km/hod) jsme měli na návštěvu tohoto krásného letoviska s nekonečnými plážemi jen 5 hodin. I přes příjemných 26° Celsia foukal relativně silný vítr a tak nedostala posádka povolení opustit loď, která díky absenci většího mola stála u tohoto přístavu na kotvě (stejně jako ostatní lodě). Na Kajmanské ostrovy jsme tedy mohli jen koukat – podobně, jako na den přesně před dvěma měsíci v USA na Chicago…
Odtud už vedla naše cesta směrem na východ, k mexickému pobřeží. Počasí je zde, okolo 20. severní rovnoběžky, i na začátku prosince velice příjemné (teplota se pohybuje okolo 27° Celsia), ale také velice nevyzpytatelné.
Dvě hodiny před dosažením mexického přístavu Cozumel jsem čekal v kajutě, až bude čas jít odehrát odpolední „Kaffeestunde“ do Palmgartenu. Sledoval jsem přitom po očku v televizi program, který neustále ukazuje polohu lodi na mapě společně s dalšími údaji – jako jsou rychlost lodi, rychlost a směr větru, teplota, přesná zeměpisná poloha, atd. Bylo těsně po 15. hodině odpoledne, když se z ničeho nic teplota okolního vzduchu doslova propadala během několika vteřin až na nějakých 21°. Zároveň s tím začala stejným tempem narůstat rychlost větru. Z příjemného teplého vánku o rychlosti okolo 20 km/h se stal chladnější vichr, který dosahoval rychlosti až 75 km/h. Než se kdokoliv z pasažérů, kteří se v ten moment slunili na horní palubě, dokázal vůbec pohnout, stihla ho silná sprška deště, jako kdyby na celou loď někdo vylil kýbl vody…
Stejně tak rychle, jako tato bouřka začala, tak i za pár minut skončila a my jsme ve večerních hodinách v klidu dopluli až do přístavu Cozumel. Teplý noční vzduch nás vytáhnul na noční procházku po okolí, které se v tomto tropickém horku pomalu připravovalo na Vánoce.
Druhý den jsme se hned dopoledne proběhli po okolí. Kdysi malé městečko, kde nebývalo ani pořádné přístavní molo, se během posledních let změnilo na krásné letovisko. Standartními dopravními prostředky jsou buď malé Jeepy, nebo VW brouk cabrio. Kromě těchto vozidel doslova na každém kroku zakopnete o obchod se suvenýry, prodavači vás tlačí do svých obchodů; většina cen se dá usmlouvat až na polovičku.
Kromě možnosti celoročního koupání (jak jsem se osobně 4. prosince přesvědčil) se z Cozumelu dají pořádat výlety za velkým množstvím pozůstatků a památek na dávnou mayskou kulturu. Není tedy divu, že zde denně parkuje velké množství výletních lodí.
Třetího dne, tedy 5. prosince, zakotvila u stejného mola, jako stál MS Hamburg, jedna z největších výletních lodí světa – Norvegian Epic (na obrázku výše). Opět se potvrdila zkušenost o kvalitě italského plánování – museli jsme molo ihned opustit a na břehu nám zůstalo asi 150 pasažérů… Opravdu bych nechtěl být v ten moment v kůži turistů, kteří nic netuše přicházeli zpět k lodi a bez jakékoliv informace a předchozího varování jen viděli, jak MS Hamburg odplouvá pryč. Vše ale nakonec dopadlo dobře, turisti byli na naši palubu dopraveni pomocí tenderů a my jsme v poledne odpluli z Cozumelu pryč, směrem k poslední zastávce naší cesty, kterou byla 580 km vzdálená Havana.
Havana je prostě nepopsatelný zážitek. Je to město, které je úžasně nádherné i strašidelné zároveň. V těsném sousedství tu naleznete doslova ruiny budov i oprýskané kostely hned vedle udržovaných paláců. Starodávná děla, která tu zůstala ještě z dob pirátů, byla buď použita jako zábrany proti vjezdu aut do pěší zóny, nebo se prostě válejí po ulicích. Mezi nimi projíždí tříkolky vyrobené z bicyklů, které fungují jako taxíky, o kousek dál se perou děti, všude volně pobíhají psi, na rohu stojí dlouhá fronta lidí u obchodu s pečivem, který má beznadějně prázdné regály. V podvečer zmizí z ulic pojízdné stolky s banány a dalšími prodejními artikly a z každé restaurace se ozývá živá hudba. Ušmudlaná shrbená paní starající se o záchody v jedné z hospod se zvedá a jako mávnutím kouzelného proutku se změní na zpěvačku; zazpívá s takovým feelingem, že z toho až mrazí – a po dvou až třech písničkách se vrací ke své původní práci…
O automobilech v Havaně platí to, co i v ostatním městech – jakoby se jich čas ani nedotknul.
V centru Havany stojí stavba, která připomíná americký Bílý dům. V současný moment probíhá její oprava, z jedné strany ji obklopuje lešení a z druhé vysoký plechový plot. Hned za touto budovou bylo zřízeno něco jako malé pouliční vlakové muzeum – na zemi naházené koleje a na nich stojící mašiny, které se zvolna rozpadají.
V přístavu Havana, které – podobně jako Rio de Janeiro – stráží socha Krista…
… mé cestování s MS Hamburg v roce 2014 skončilo; odtud jsem se vracel společně s turisty domů. Na závěr ještě malá rekapitulace kilometrů: z Nassau okolo Kuby se zastávkami na Jamaice, Kajmanských ostrovech a mexickém Cozumelu jsme urazili 3.400 km. Podtrženo a sečteno jsem tedy s MS Hamburg urazil za 3 měsíce skoro přesně 30.000 km.
Formát pro tisk