Ještě toho večera jsme vypluli z Quebec, po proudu řeky St. Lawrence na severovýchod. V momentě, kdy jsme v ústí řeky do stejnojmenného zálivu minuli 49. severní rovnoběžku, stočili jsme se na jih a pokračovali až k umělému průplavu mezi poloostrovem Nova Scotia a ostrovem Cape Breton. Tento průplav jsme opouštěli v podvečerních hodinách po dvou dnech plavby z Quebec a zamířili jsme k městečku Halifax, které bylo naší poslední kanadskou zastávkou.
Městečko Halifax se nachází uprostřed jižního pobřeží poloostrova Nova Scotia. Je to významný strategický bod při plavbách mezi Evropou a Kanadou – v historii představovalo vstupní bránu pro přistěhovalce do Kanady. Podle některých dohadů prošlo branou mola Pier21 v letech 1928 – 1971 okolo milionu přistěhovalců. Samotné město vzniklo v roce 1996 sloučením měst Halifax, Dartmouth a Bedford. Možná, že počasí na fotografiích z přístavu vypadá příjemně; na některých automobilech je ale možné vidět přimrzlý sníh (jen pro srovnání – Halifax leží v blízkosti 44. rovnoběžky, což v Evropě odpovídá přibližně poloze Benátek).
Z Halifaxu jsme zamířili na jihozápad do Bostonu, kam jsme dorazili v pozdních večerních hodinách druhého dne. Počasí bylo opět chladné, zaběhli jsme si tedy do města jen na pár skleniček whisky a pivko a rychle do tepla zpátky na loď.
Boston jsme opouštěli večer 16. 11. jen s malým (několikahodinovým) zpožděním, abychom vypluli vstříc další větrné bouři. I přes nepříznivé počasí se následující den podařilo nalézt závětří u městečka Newport, díky němuž mohli pasažéři absolvovat další plánované výlety.
Za doprovodu studeného větru o rychlosti okolo 90 km/h jsme se během noci přesunuli až do New Yorku. Pobřežní stráž si sice opět pozvala na kontrolu všechny členy posádky, žádné velké obstrukce (jako na poslední cestě) se ale v tento moment nekonaly a tak jsme mohli hned po ránu vyrazit ven. (Pozn.: Teprve po několika dnech jsme se dozvěděli, že hned v brzkých ranních hodinách proběhlo více než hodinu dlouhé a nepříjemné jednání mezi vedením lodi a newyorkskou cost-guards, kteří po událostech z minula, kdy se nám na loď nevrátil jeden námořník, absolutně zamítli vstup celé posádce do New Yorku. Kapitánovi MS Hamburg se za svou posádku zaručil a podařilo se mu změnit rozhodnutí…)
Počasí bylo – jako v předchozí dny – velice chladné a větrné. Napovídala tomu nejen předpověď z minulého dne, které ukazovala několik hurikánů nad Atlantikem (čím světlejší barva, tím silnější vítr), ale také zprávy z televize, které hovořily o dvoumetrových závějích sotva 100 km severně od New Yorku.
Naštěstí – kromě studeného větru (okolo -6° Celsia po ránu) se žádná velká kalamita nekonala; naopak vítr rozfoukal mraky nad městem a slunce v tomto jasnu pomalu ohřívalo vzduch až na přijatelnou odpolední nulu. Vyrazili jsme s kolegy z kapely na prohlídku Manhattanu (kde jsme kotvili), a to po 50. ulici směrem do centra, až na 9. avenue. Zde je nutné zmínit, že orientace v New Yorku (tedy aspoň na Manhattanu, který jsme viděli), je velice jednoduchá – veškeré ulice jsou na sebe kolmé a jsou jednoduše číslovány, jedna za druhou, takže se zde opravdu nedá ztratit.
Volnou chůzí jsme minuli asi 16 bloků; na 34. ulici jsme navštívili světoznámý obchod s hudebními nástroji Sam Asch a pokračovali jsme po této ulici až k Empire State Building.
Zde už mě kolegové opustili, a tak jsem se na vyhlídku v horních patrech tohoto mrakodrapu vydal sám. Vyhlídky jsou na této budově celkem dvě. Ta první se nachází v 86. patře (vstup na ni stojí 29 USD), ta vyšší je až ve 102. patře (což odpovídá výšce 380 metrů; vstup je 50 USD). Za normálních okolností bych asi absolvoval výlet až na horní observatoř, nebýt skutečnosti, že mi pomalu odcházela baterka ve foťáku. I tak se mi ji ale podařilo rozehřát a udělat fotografie ze všech světových stran této budovy alespoň z „nižšího“ patra (které se nachází ve výšce 320 m.)
New York je opravdu obrovský… Při pohledu na jižní stranu je možné vidět v dálce legendární most do Brooklynu. Po pravé straně stojí na konci Manhattanu skupinka vysokých domů, mezi nimiž se nacházela dvojčata WTC (zničena 11. září 2001; okolnosti okolo útoku a následného zdemolování a pádu několika budov světového obchodního centra jsou dodnes velice nejasné).
Při pohledu na severovýchod z Empire State Building je možné vidět skupinku dalších mrakodrapů, mezi nimiž svým designem dominuje Chrysler Tower.
Další pohled, tentokrát směrem na sever, nepotřebuje asi komentář… Další vysoké budovy a nekonečné město…
Pohled na poslední (západní) stranu nabízí opět pohled na řeku Hudson; někde za tou nejvyšší budovou kotví i na konci 50. ulice naše loď.
Prohlídka byla u konce. Vracel jsem se zpět po 5. avenue; na této široké ulici je možné vidět např. velkou newyorkskou knihovnu nebo Rockefellerovo centrum. Když odbočíte na 42. ulici a směrem na západ, dojdete přímo na Times Square.
Je to opravdu místo, které snad nikdy nespí. Zdržel jsem se zde až do cca 18. hodiny, kdy už slunce dávno zapadlo; světelné reklamní panely a projekce (zvoucí mimo jiné na desítky muzikálů, které se hrají v divadlech v přilehlých uličkách) ozařovaly celé náměstí jako za poledne. Bylo však už opět velmi chladno, takže nastal čas vrátit se na loď. Odplouvali jsme o půlnoci; čekaly nás dva dny na moři směrem na jih, za teplem a sluncem – do Georgie.
První den cesty nás ještě pronásledovalo chladnější větrné počasí, na palubě už ale námořníci začali umývat vnější bazén. V noci vyšplhala teplota až k plus 15° C a tam také zůstala i po celý druhý den. Slunečné počasí vybídlo některé německé otužilce k pokusu o pár temp v čerstvě napuštěném bazénu, stejně tak se od tohoto dne přesunulo hraní k odpolednímu kafe z vnitřní restaurace Palmgarten na vnější palubu.
V tomto podstatně přívětivějším počasí jsme dopluli 22. listopadu až do prvního města státu Georgia – Savannah. Příjemné počasí vybízelo k procházce po přístavu.
Během následující noci jsme se přesunuli malinko zpět na severovýchod do městečka Charleston, které leží v Jižní Karolíně. Počasí však už tak přívětivé nebylo; teplý vítr nabíral na intenzitě a všude byl velice hustý déšť.
V odpoledních hodinách nabrala naše loď jižní směr a vypravili jsme se na skoro 1.000 km dlouhou cestu na Bahamské ostrovy. Počasí nám moc nepřálo; i za velmi příjemné teploty, která se v noci i následujícího dne pohybovala v rozmezí 22° - 27° C, se objevily velmi vysoké vlny (které po sobě zanechala bouře nad Atlantikem) a vítr, který se z východního průběžně změnil na jihozápadní. Moře, ozářené velkým množstvím blesků, si s lodí doslova pohrávalo. Palmgarten na špici lodi byl uzavřen, při nárazech lodi do vln padali hosté a pasažéři mezi stoly a zbytky rozsypaného jídla a z lodi se ozývaly různé zvuky, především pak sypání porcelánu a skla z různých skříní, které střídalo bouchání nezavřených dveří. Vzhledem k tomu, že nás 25. 11. čekalo střídání pasažérů v bahamském Nassau, nezbývalo, než zatnout zuby a cestu do cílového přístavu nějak přežít. Nakonec se vše podařilo a my jsme 25. listopadu ráno připluli do bahamského Nassau.
Celkové shrnutí: během tohoto cruisu jsme se pohybovali od 49. rovnoběžky (v Kanadě, po řece St. Lawernce) až po 26. rovnoběžku (Nassau, Bahamas) a teploty se měnily od -6° C (v New Yorku) až po 31° C (v Nassau), tedy v rozmezí 37° Celsia. Pomineme-li malé zpoždění (cca 3 hodiny) při vyplutí z bostonského přístavu, proběhla tato cesta konečně bez změn a podle plánu. Během této cesty z kanadského Montrealu, po proudu řeky St. Lawrence a pak na jih, podél východního pobřeží severní Ameriky až na Bahamy, jsme urazili vzdálenost 5.269 km.
Formát pro tisk