Díky malému množství lodí ve zdymadlech na řece St. Lawrence a dobrému počasí jsme se s MS Hamburg dostali do Montrealu o 12 hodin dříve, než bylo původně plánováno. Montreal má sám o sobě naprosto jedinečnou atmosféru přátelského a živého města. Moderní architektura zde sousedí s historickými stavbami, nové výškové budovy obklopují staré kostely s uličkami dlážděnými z kočičích hlav.
V centru se nachází mnoho krásných a velkých kostelů; nejvýraznější z nich je bezesporu bazilika Sacre Coure ze 17. století.
Jak jsem již zmínil, Montreal má sám o sobě naprosto úžasnou atmosféru. Vedle toho je nutné dodat, že jsme v tomto městě zakotvili v sobotu navečer, takže jsme po večeři ihned vyrazili do víru nočního velkoměsta. Jako nejvýraznější a nejživější ulice se nám jevila Rue Sainte-Catherine. Najdete zde velké množství restaurací, barů, diskoték i klubů s nejrůznějšími žánry živě hrané hudby, všude postávají hloučky mladých bavících se lidí, v sobotu v noci to tady opravdu žije a nenudíte se.
Následující den, tedy 26. října, jsme vyměnili pasažéry a vyrazili na cestu. Sjeli jsme po řece St. Lawrence dolů a absolvovali jsme zastávky u městečka Gaspe (v zálivu Sv. Vavřince, v okolí se nachází několik národních parků) a dále u města Sydney (na ostrůvku Cape Breton, který je v těsné blízkosti poloostrova Nova Scotia). Odtud už to byl jen den a půl cesty k americkému Bostonu – hlavnímu městu státu Massachusetts.
Do Bostonu jsme dorazili v podvečer 31. 10., kdy se zde slaví Halloween. Po městě se pohybovala velká spousta lidí v různých strašidelných i vtipných převlecích, v přecpaných restauracích se slavilo. Bohužel se kvůli dešti a větru nedalo fotit; na prohlídku města jsme vyrazili až druhý den.
Boston je hlavní město amerického státu Massachusetts. Bylo založeno 17. září 1630 a jeho průměrná nadmořská výška je 13 m. n. m. Dnes se rozkládá na 232 km čtverečních a žije zde přibližně 620.000 obyvatel – je to tedy takové trošku větší Brno… Centrum je tradičně americké – vysoké, moderní, šedé budovy, které v prvolistopadovém deštivém dopoledni vypadaly ještě depresivněji, než normálně.
Boston má samozřejmě svou zajímavou historii. Nejzajímavějším příběhem tohoto města je „bostonské pití čaje“ (Boston Tea Party). Šlo o otevřený protest amerických kolonistů proti nadvládě britského impéria. Celá akce proběhla ve čtvrtek, 16. prosince 1773, kdy na britské lodě Dartmouth, Beaver a Eleanor, které přivážely čaj Darjeeling, vniklo (podle historických odhadů) až 150 mužů v indiánském přestrojení a během 3 hodin vyhodili všech 342 beden s čajem do moře. Tento historický mezník má ve městě i své muzeum.
K dalším kulturním zajímavostem patří v centru i divadelní čtvrť, která sousedí s čínskou čtvrtí. Tady máte možnost navštívit různá baletní či divadelní představení, stejně tak jako zajít do kina.
Pokud byste hledali nějaký speciální dopravní prostředek, kterým byste chtěli projet město, pak doporučuji vyzkoušet Boston Duck Tours – obojživelné autobusy, jejichž stanoviště je u velkého nákupního centra Prudential (které je pojmenováno podle stejnojmenného mrakodrapu Prudential Tower).
Ještě ten večer jsme měli Boston opustit a do druhého dne se přesunout do 500 km vzdáleného New Yorku. Počasí však donutilo americkou cost-guards uzavřít průplav k newyorskému přístavu a tak jsme v Bostonu zůstali. Tedy – čtvrtá cesta a čtvrtá změna programu. Hned druhý den ráno se potvrdilo, že jezdit v takto pozdním podzimu okolo východního pobřeží severní Ameriky je opravdu nesmysl…
Pobyt v bostonském přístavu se prodloužil z necelých dvou dnů na 3 a půl dne. Teprve 3. listopadu nad ránem jsme vypluli a po půlnoci následujícího dne jsme dosáhli přístavu v New Yorku.
Aby mohly proběhnout alespoň v rychlosti všechny plánované výlety v New Yorku, byl potřeba alespoň jeden celodenní pobyt; díky tomu se už dopředu zrušila zastávka v následujícím Edgartownu. Všichni věděli, že nás čekají dva dvojité „see-tágy“ (tedy dva krát dva dny na moři) a tak se všichni těšili na prohlídku známého amerického města – zvlášť, kdy po předchozím sněžení v Bostonu slibovala předpověď počasí slunce a až 17° Celsia. Bohužel – americká imigrační policie a cost-guards opět předvedla hned po ránu, co umí. Okolo 6:40 si nechala nastoupit veškerou posádku do Lounge k face-to-face kontrole. Mladý, znuděný úředník imigrační policie, s nezaměnitelně polským příjmením, s jasným vědomím své vlastní moci a zjevným znechucením z brzkého nástupu do práce, naházel po přehlídce části posádky s americkými vízy jejich cestovní pasy na jednu hromadu a namátkou z ní vybral pasů přibližně tolik, kolik je prstů na jedné ruce ne zrovna obratného dřevorubce. Tato malá hrstka vyvolených dostala svolení k opuštění lodi a návštěvě New Yorku, ostatní byli bez vysvětlení nezpůsobilí k návštěvě města. Takže opět smůla – na New York jsme se mohli koukat leda z paluby… Prostě znovu „štěstí“, skoro jako v Chicagu…
Jedním z těch, kteří se ven z lodi dostali, byl jeden klučina z Filipín. Svou akci měl naplánovanou dobře (už jen díky tomu, že bylo těsně po výplatě) a stejně tak bezchybně se o ni s nikým nepodělil – na loď už se večer nevrátil; zůstal v New Yorku, společně s jeho bratrem a svými rodiči, kteří zde (prý) už nějakou dobu žijí. Loď okolo půlnoci, kdy jsme měli vyplouvat, navštívila imigrační policie, nic se samozřejmě nevyřešilo… Jediné, co bylo nad slunce jasnější, byl fakt, že díky tomu se při příští zastávce v New Yorku na břeh nepodívá z posádky asi už nikdo. Njn, chlapče, good luck, ať se ti tam daří…
Z New Yorku jsme vypluli 5. listopadu a pomalu jsme směřovali zpět, na severovýchod. Po dvou dnech plavby následovala zastávka v kanadském Halifaxu (poloostrov Nova Scotia) a odtud jsme se měli přesunout zpět na řeku St. Lawrence. Příroda nám však na začátku listopadu opět ukázala, že výletní lodě tu v tuto dobu opravdu nemají dávno co dělat. Dostali jsme se akorát do ústí zálivu St. Lawrence, kousek od městečka Sydney (kde jsme před necelými 2 týdny kotvili) a zde jsme zůstali schovaní v malé zátoce skoro 12 hodin, abychom se vyhnuli až 10 metrů vysokým vlnám, které způsobil vítr o rychlosti okolo 60 uzlů (přes 100 km/hod). Jakmile se počasí uklidnilo, vyrazil kapitán na plný plyn dále, směrem k městu Quebec. I přes veškerou snahu ale nebylo možné dohnat dvanáctihodinovou ztrátu s lodí, která nedokáže plout rychleji než 15 uzlů za hodinu… Do Quebec jsme dorazili v předposlední den plavby v podvečer, okolo 17. hodiny (což je v tomto podzimním čase asi hodinu po západu slunce). Na prohlídku města měli pasažéři přibližně 4 hodiny; ve 22 hodin už jsme pokračovali dále k Montrealu.
Naše loď urazila na této cestě Montreal - Gaspe - Sydney - Boston - New York - Halifax - Quebec - Montreal celkem 5.938 km. Půlka listopadu byla tu a my jsme stále byli na severu; už jsme se ale začínali těšit do tepla.
Formát pro tisk