Zajímavostí je, že loď MS Hamburg je jednou z mála zaoceánských lodí na světě, které se až do Chicaga na konci Michiganského jezera dostanou (loď je postavena přesně na šířku zdymadel; museli jsme do každého najíždět velice pomalu, neboť na každé straně zbývalo vždy okolo 50 – 70 cm).
24. září proběhla v Montrealu výměna pasažérů. Za velmi krásného a teplého počasí jsme se přesunuli po řece až na jezero Ontario, kde byl na 26. září naplánován výlet (nejen pro pasažéry, ale také pro posádku) z Toronta do pohraničního města Niagara Falls, uprostřed kterého leží stejnojmenné vodopády. Výlet se vydařil, počasí nám přálo. Nejprve jsme kolem vodopádů projeli autobusem…
… a pak jsme se projeli v červených pláštěnkách lodí Hornblower přímo k vodopádům.
Úžasný zážitek. V městečku – a konkrétně v přilehlých ulicích u vodopádu – je mnoho zajímavých atrakcí pro děti i dospělé.
Následující den loď pokračovala přes další zdymadla a různé zastávky (největší z nich byla v kanadském Windsoru – na druhé strany řeky stojí Detroit) dál až do Milwaukee, kde v nočních hodinách proběhla kontrola americkou celní a pohraniční policií. Spousty otisků prstů, razítek, kontrola pasů a víz, prohlídka kajut… Druhý den – 2. října – jsme dorazili k Chicagu. Navzdory původnímu plánu zakotvit v přístavu zůstala loď stát (z úsporných důvodů) na kotvě nedaleko pobřeží. Americká pobřežní a pohraniční stráž se rozhodla pro další velkou kontrolu lodi a také pro prověření námořních předpisů u všech členů posádky. I přes to, že jsme z Chicaga odjížděli až o půlnoci, na pevninu jsme se nedostali… Tak alespoň pohled z lodi.
MS Hamburg nabral o půlnoci z 2. na 3. října zpáteční kurz; v dalších dnech jsme kotvili v Milwaukee, následně v Traverse City a u Mackinac Island (vše USA). V tyto dny (4. - 6. 10.) přestala na lodi téct voda (opět úsporné opatření) a podle informací z můstku nás od východu začala pronásledovat bouře a sníh. I přes to, že jsme se pohybovali na vnitrozemských jezerech, byla hladina nezvykle rozbouřená a neklidná.
8. října jsme zakotvili u kanadského Kingstonu. Měla to být poslední zastávka před výměnou pasažérů v cca 300 km vzdáleném Montrealu. Během dopoledních hodin se pomocí tenderů vypravila většina pasažérů na plánované výlety. Počasí se ale během dne zhoršilo. Vlny byly velmi vysoké a vítr tak silný, že pro bezpečné přistání tenderu neposkytla potřebné závětří ani celá naše loď. Celkem 257 pasažérů (a s nimi i několik členů posádky a také naši umělci, které jsme měli večer doprovázet) muselo zůstat na pevnině. Večerní program byl zrušen, loď zajela do závětří a na pobřeží nastaly neuvěřitelné manévry, neboť v malém městečku bylo nutné sehnat autobusovou dopravu, vhodné ubytování a jídlo pro cca 270 lidí, kteří se nemohli dostat zpět na palubu.
Loď se během noci přesunula o 100 km blíže k Montrealu, konkrétně k novému molu překladiště zboží u městečka Johnston. Sem byli během dopoledne druhého dne dovezeni ze svého výletu také pasažéři, aby se nalodili zpět do svých kajut a mohli se sbalit na cestu domů. I když se počasí v tomto místě zdálo velice klidné, zprávy, které mělo vedení lodi k dispozici nejen z radaru, ale také z různých míst v okolí, hovořily o stále silném větru (dokonce o hurikánu) nad kanadským vnitrozemím, který svým okrajem zasahoval až nad řeku St. Lawrence (Sv. Vavřince) směrem k Montrealu. Ve snaze předejít poškození nejen lodi, ale také kteréhokoliv ze sedmi zdymadel, které nás od Montrealu dělily, zůstal MS Hamburg kotvit na místě. Pasažéři byli následující den odvezeni na letiště vzdálené cca 200 km pomocí autobusů a stejným způsobem se na loď také dostali noví cestující.
Po 4.165 km cestování po vnitrozemí jsme tedy 10. října vyměnili pasažéry a vypravili se z Johnstonu absolvovat tu stejnou cestu do Chicaga a zpět ještě jednou. Díky neplánované změně místa nalodění pasažérů jsme se vyhnuli úvodní pomalejší části plavby a tak jsme do Toronta dorazili o půl dne dříve, než bylo plánováno. Loď zde zůstala přes noc a já tak měl možnost navštívit město po oba dva dny.
Toronto je město, kde žije přibližně 2,6 mil. obyvatel; patří tak k největším městům Kanady. Pro centrum města je typické velké množství vysokých prosklených mrakodrapů, pod nimiž se nachází na rozloze cca 30 km2 velká podzemní síť klimatizovaných uliček a obchodů (aby zaměstnanci při přecházení mezi budovami nebo např. během cesty na oběd nemuseli ztrácet čas oblékáním kabátů – zvlášť v zimních měsících).
Dominantou města je CN Tower, která byla od svého vybudování v roce 1975 až do roku 2007 nejvyšší budovou na světě. Je vysoká 553,33 metrů a slouží především jako zesilovač signálu, který byl ve městě často rušen mrakodrapy. Ve výšce 447 metrů se nachází restaurace s vyhlídkou.
V Torontu žije mimo jiné i velice silná česká komunita (společně s Chicagem největší česká komunita na americkém kontinentu), narazit na Čecha tak můžete kdekoliv. Město má velké sportovní zázemí. V Rogers centre, které je v těsné blízkosti CN Tower a nádraží, sídlí baseballový klub Toronto Blue Jays a o kousek dál se nachází hokejová hala klubu Toronto Maple Leafs, ke které patří také v centru stojící síň slávy.
Ve městě se ale nenachází jen mrakodrapy, lze zde nalézt i budovy starší…
… a město má samozřejmě i své požárníky...
Město působí velmi přátelským a klidným dojmem. Na celé panorama města je z jezera Ontario hezký pohled nejen ve dne, ale i při západu slunce a také v noci.
Cestujete-li lodí z Toronta dále do vnitrozemí, přesunujete se z jezera Ontario na jezero Erijské přes Welland Canal. Tento 43,4 km dlouhý, 80 metrů široký a 8 metrů hluboký kanál byl otevřen již v roce 1932 (je tedy starší, než jsou např. Panamský, Suezský či Kielský) a díky systému zdymadel pomáhá lodím překonávat výšku 99,5 metru.
Po zdolání Welllandkanálu jsme – podobně jako při minulé cestě – měli zastávku v kanadském Windsoru (cca 200 tisíc obyv.); na druhém břehu řeky leží Detroit (více než 80% z 680 tisíc obyvatel tvoří černoši). Obě města spojuje tunel, který je v provozu již od roku 1930.
Pokud byste Detroit navštívili, rozhodně si nenechte ujít prohlídku muzea Henryho Forda, zakladatele známé automobilky (díky níž dostalo tohle město přezdívku Motor City nebo také Motown). To je ale bohužel vše, co z dnes již vylidněného a doslova zpustošeného Detroitu stojí za vidění. Pokud se na americkou stranu nedostanete, máte možnost ve Windsoru navštívit alespoň největší kasino v Kanadě.
Pak naše cesta pokračovala dále, jako na minulé trase; následovaly tedy zastávky v Tobermory (odtud vede nejstarší značená turistická trasa v Kanadě; měří okolo 840 km, prochází přes několik desítek národních parků a její druhý konec je u Niagarských vodopádů), Little Current (zde se nachází jedna z indiánských rezervací) a noční zastávka v Milwaukee, kde opět proběhla celní kontrola pasažérů a posádky před vstupem na americké území.
Americká cost-guards dokáže celní prohlídku vyladit opravdu skvěle. Na rozdíl od minula, kdy musela celá posádka čekat dvě hodiny v lodní restauraci (zatím co v podpalubí probíhala prohlídka kajut se psy) a pak jsme byli hromadně vyhnání ven k sejmutí otisků, tentokrát pro posádku dojely k lodi žluté školní autobusy a na kontrolu na druhý konec přístavu jsme byli odvezeni – samozřejmě pod ozbrojeným dohledem. Prostě akce jak z Hollywoodu. :-)
Bohužel se potvrdilo, že jezdit v pozdním podzimu po severu je prostě nesmysl. Nepříznivé počasí nám nedovolilo dojet až do Chicaga a zůstali jsme na 2 dny v přístavu v Milwaukee. Turisti byli do Chicaga (vzdáleného cca 3 hodiny jízdy) odvezeni autobusem a posádka se mohla na USA tak akorát dívat z paluby. Návštěvu Chicaga si prostě budu muset nechat na jindy…
Když už je však řeč o sedm časových pásem vzdáleném Chicagu – za zmínku stojí vzpomenout jedno české jméno, které se s tímto městem velice silně pojí, a to jméno je Antonín Čermák. Pro ty, kterým – stejně jako doposud mně – tohle jméno nic neříká, jen něco málo velmi zajímavé historie:
Antonín Čermák se narodil v roce 1873 v Kladně. Když mu byl jeden rok, přestěhoval se společně s rodiči do USA, přesněji do státu Illinois. Do školy chodil jen 3 roky a pak se stal horníkem. Když dospěl, odešel při první příležitosti do Chicaga, kde pracoval nejprve na místních jatkách a později se z něj stal podnikatel s nemovitostmi. Mezi zde žijícími Čechy i dalšími přistěhovalci z Evropy si získal velkou popularitu a byl zvolen za Demokratickou stranu: nejprve v roce 1902 do sněmovny státu Illinois, později v roce 1909 do městské rady Chicaga a v roce 1931 se z něj stal dokonce starosta města Chicago, když porazil kandidáta republikánské strany. (Od té doby zastává úřad starosty města Chicago zpravidla člen Demokratické strany.) Ve své funkci otevřeně prosazoval zrušení prohibice a bojoval s mafií. Na jaře 1933 doprovázel prezidenta Franklina D. Roosevelta během jeho návštěvy Miami na Floridě. Během veřejného projevu dne 15. března se prezidenta pokusil zabít italský dělník G. Zangara, Čermák však „schytal“ kulku místo něj a po necelých 3 týdnech zemřel v nemocnici.
Po starostovi se jménem Tony Cermak je pojmenována v západní části Chicaga 22. ulice – Cermak Road. Na této ulici sídlí mimo jiné výrobna českých knedlíků, česká pojišťovna CSA a také škola nesoucí jméno TGM, kde se stále jednou týdně učí česky, neboť kdysi – a není tomu tak dávno – obývala tuto čtvrť česká většina. Pokud se Vám někdy podaří dostat se k Chicagu o ještě o něco blíž, než mně, určitě se v této části Chicaga zastavte. Kromě velkého množství dalších památek na zde žijící české emigranty tady najdete i nejednu velmi kvalitní českou restauraci, kde si – prý – pochutnáte např. na skvělé domácí svíčkové.
Dost historie, zpět na palubu… Blížil se konec října a s ním i konec výletu po kanadských jezerech. Teplota se v těchto krajích pohybuje podobně jako u nás – tedy v tuto dobu okolo 10° Celsia, vycházet ven z lodi v takovém počasí se skoro snad ani nehodí. Minuli jsme opět historické městečko Traverse City i Mackinac Island – známé a vyhledávané letovisko (jezdí sem mnoho známých i významných osobností – místo navštívil mimo jiné i Putin, na ostrově je zákaz používání automobilů a u místního hotelu je nejdelší terasa na světě, má něco přes 200 metrů) a přes různá zdymadla jsme se posouvali zpět, tedy z jezera Michigan na jezero Hurónské, Erijské a následně Ontario.
O kanálech a zdymadlech už v této kapitole řeč byla. Jen připomínám, že mezi přístavem v Montrealu (ležícím na řece St. Lawrence v nadmořské výšce 6,1 m) a Chicagem (na Michiganském jezeře ve výši 176,3 metrů nad hladinou moře) je převýšení přes 170 metrů. Jak takový kanál se zdymadly vlastně funguje a vypadá? Kanál je široký jen několik desítek metrů – tak, aby byl schopen pojmout především standartní nákladní loď, která je sice dlouhá, ale užší než lodě výletní. Vzhledem k tomu, že se v kanále lodě pohybují oběma směry, jsou nutná sem tam i místa o něco širší, aby se lodi vzájemně vyhnuly.
Zdymadlo je plavební komora, do které z jedné strany najede loď a za ní se zavřou velká dřevěná vrata. Křídla vrat jsou záměrně dělána o něco větší, než je polovina šířky zdymadla a nezavírají se tedy až úplně do roviny (jako třeba vrata od garáže), ale zůstávají lehce do špičky, proti proudu řeky, aby v momentě vypuštění nedošlo tlakem vody na straně s vyšší hladinou k jejich prolomení. Až jsou vrata zdymadla za lodí zavřená, zdymadlo se buď naplní vodou, nebo vodu upustí (podle toho, zda jedete proti proudu nahoru, nebo po proudu dolů), pak se druhá vrata otevřou a loď může pokračovat dál. Tímto způsobem se lodě mohou pohybovat po řece či plavebním kanále nahoru a dolů. Výška zdymadel může být různě vysoká. Jak to ve standartním zdymadle vypadá, když je loď nahoře a když je dole, můžete vidět na následujících obrázcích.
Převýšení na uvedených fotografiích se rovná přibližně 6 patrům výletní lodi (na první fotografii je strop nultého podlaží lodi ve výšce okolního terénu, na druhé fotografii loď klesla vůči okolí až na úroveň podlahy 7. podlaží). Na našem obrázku tedy loď klesla přibližně o nějakých 17 metrů během jednoho zdymadla. Soustavou takových zdymadel je tedy možné pohybovat se i s velkou nákladní či výletní lodí do relativně velmi vysokých nadmořských výšek – a nezáleží na její váze; rozhodující je, zda se loď do zdymadla vleze. Stejný systém je využíván nejen na malých řekách, ale i na všech velkých průplavech, jako jsou mimo řeky St. Lawrence například kanál Suez, Kiel nebo Panama.
MS Hamburg „klesl“ z jezera Michigan až na Ontario a poslední zastávkou před výměnou pasažérů byl opět kanadský Kingston, kde jsme na minulé cestě museli kvůli špatnému počasí na břehu nechat velkou část našich pasažérů. Tentokrát se ale počasí v tomto městečku opravdu vydařilo; na závěr října nezvykle teplo a opravdu krásně.
Oba výlety po kanadských jezerech byly u konce, MS Hamburg zamířil do Montrealu pro nové pasažéry. Opět krátká rekapitulace: na první cestě po jezerech jsme urazili 4.165 km, druhá cesta byla kvůli škrtnuté zastávce v Chicagu o něco kratší – 4.115 km (nebo-li rovných 2.222 námořních mil).
Formát pro tisk