Prostě křišťálová nádhera...
Druhá cesta vedla skrz kanál La Manche až do Atlantského oceánu na Azorské ostrovy (fotka je z ostrova Ponte Delgada), pak do Lissabonu a okolo Francie a Velké Británie zpět do Bremerhavenu. Na rozdíl od minulé cesty přes Biskajský záliv, kterou jsem díky seegangu proležel, bylo počasí naprosto nádherné - tak jako v tu stejnou dobu u nás doma.
Každá dovolená ale jednou končí a tak i já jsem se vrátil zpět sem na naši Astorii, do kajuty 901, odkud Vám připravuju tyto stránky.
1) 28. červenec 2006 - Bremerhaven, Německo
Už mi připadá, že jsem v Bremerhavenu jako doma; pokud to dobře počítám, tak jsem v tomhle městě za poslední 2 měsíce už po páté. Nic se tady nemění, stále ten stejný přístav se spoustou lodí, velké jeřáby, obrovské kontejnery se zbožím, nákupní centrum... Mimochodem - je to tak, jak mi říkal náš kapelník: čím blíž k podzimu, tím jsou tady věci levnější. Boty, které jsem zde v červnu koupil za 10 Euro už teď stojí 4 Eura. A co teprve za měsíc, za dva?
Nejvíc jsem se po celonoční cestě v autě těšil na pořádnou sprchu. Ještě jsem si stačil krátce povykládat s kamarádem klávesákem, kterého jsem v kapele střídal a pak jsem si udělal procházku do města. Večer nový kapitán lodi (dnes byl jmenován; ještě před měsícem mi podepisoval propustku domů jako staff capitan) vyplouval s Astorií z německého přístavu směrem k britskému souostroví a já jsem se natáhnul na horní palubě a relaxoval až do západu slunce.
Další den nás čekala víc než 1000 kilometrů dlouhá plavba Severním mořem a kanálem La Manche až k britskému přístavu Falmouth.
2) 30. červenec 2006 - Falmouth, Velká Británie
Celá plavba proběhla v klidu, moře bylo rovné a klidné a slunce svítilo ze všech sil. Stejně tak i ráno, když jsme zakotvili v přístavu. Jakmile naši pasažeři opustili loď a odjeli na výlety do okolí, začal drill. Za mohutné asistence desítek lidí v přístavu sledovala celá posádka, jak se rozbalují a spouštějí záchranné čluny.
Teprve když byl drill ukončen, mohla začít zkouška na večerní show; do městečka jsme se tedy dostali až odpoledne. Falmouth je relativně malé přístavní městečko, které leží na nejjižnějším cípu britského souostroví.
Naše Astoria zde byla jednoznačně největší lodí v přístavu. Mezi desítkami jachet a naší lodí se proháněly úzké závodní kajaky, jejichž veslaři byli poháněni údery do bubnu na špici veslice. Závodilo se zde celé odpoledne; poslední závod končil krátce před půl 7 večer, kdy naše loď zvedla kotvy a vyplula na další cestu.
3) 31. červenec 2006 Cobh (Cork), Irsko
Po nočním neohlášeném a tedy nečekaném seegangu (díky čemuž se v restauraci rozbila spousta talířů) nás čekalo deštivé ráno. Obloha byla zatažená, doslova lilo jako z konve. Pohled na irský přístav Cobh (Cobh je irský název města, Cork britský) se zataženou oblohou naznačoval, že to po ránu na žádnou procházku nebude.
V takovém počasí je lepší zalézt zpátky do postele a spát, což jsem také hned po snídani udělal. Vzbudil mě až lodní zvon oznamující poledne - byl tedy čas na oběd. Počasí se mezitím trošku vylepšilo, takže jsme s naším trumpetistou vyrazili okolo 13. hodiny ven.
Městečko bylo svou architekturou typicky irské. Tomu ovšem neodpovídal teplý vzduch a palmy na ulicích.
Dominantou tohoto města je jednoznačně místní kostel. Zvenku vypadal velice mohutně a chladně, ale vevnitř byl krásně vyzdobený a bylo tam teplo. Navíc zde potichu hrála irská hudba, takže se vevnitř sedělo a relaxovalo opravdu hezky. Kazatelna byla vyřezána ze dřeva. Varhany byly vyrobeny tak, aby lemovaly okno nad kůrem a nenarušovaly sluneční světlo proudící dovnitř.
Ke kostelu patřila i krásná a upravená zahrada.
Nad městem se začalo pomalu zatahovat, takže jsme radši vyrazili zpět do přístavu. Jak se později ukázalo, udělali jsme dobře. Než jsme dorazili k lodi, byl vítr opravdu silný a námořníci zrovna zavírali okna, neboť byl ohlášen blížící se seegang...
Většina přístavů či vlastně jakýchkoliv historických míst má alespoň jednu vlastní příhodu z dějin, při které Vám trošku přebehne mráz po zádech. Ani Cobh není výjimkou. Když jsme odráželi od břehu a vyplouvali ze zátoky, spatřili jsme místo, kde měl 11. dubna 1912 svou poslední zastávku legendární Titanic, než vyplul na otevřené moře na svou jedinou plavbu... To Vás při ohlášeném blížícím se seegangu potěší, že?
(Fotografie pochází ze stránek http://www.titanic.ie/about/rms-titanic-and-cobh)
4) 1. srpen 2006 - Dublin, Irsko
Buď se kapitán ve své předpovědi spletl, nebo se hlášení o seegangu o den opozdilo - kdo ví... V každém případě jsme celou noc pluli po klidném moři. Pasažeři, kteří si večer vzali prášky proti mořské nemoci (a byla jich většina), šli brzo spát - únava, to je vedlejší účinek těchto prášků. Takže už ve 3/4 na 11 nebylo pro koho hrát. Mořská nemoc také odradila jeden německá pár; dnes odletěli domů.
Letní počasí v Irsku je stejné jako u nás v dubnu - chvíli je zataženo, fouká studený vítr a prší a za 3 minuty je obloha čistá a sluníčko hřeje ze všech sil. Takže honem naskočit do doubledeckeru, který je zde dnes přistaven speciálně pro nás a rychle do města...
Dublin - co by hlavní město Irska - má v centru především spoustu nádherných parků, ať už mají vchod ozdobený obloukem, nebo je to jen malá branka. Vždy uvnitř najdete krásně upravený a čistý sametový trávník, který láká k odpočinku. Podobně jako v Edinburghu zde odpoledne odpočívají stovky lidí, oblečení v oblecích a s kravatami, nebo jen v tričkách a s rodinkou na pikniku.
Uprostřed města nechybí ani starobylý hrad, který působí možná trošku stroze; dodnes však slouží jako administrativní budova.
Jako snad v každém městě i zde jsou nejstaršími, nejnavštěvovanějšími a nejimpozantnějšími budovami velké chrámy. Tento první je Chrám sv. Patrika ze 13. století. Opravdu monumentální stavba. Okolo něj opět krásně upravená zahrada s květinovou výzdobou.
O kousek dál stojí druhý chrám, který není tak vysoký, ale za to je rozlehlejší a hlavně starší - jeho základy se datují k roku 1030. Do tohoto kostela, který je zasvěcen Kristu, byl sice vstup možný, ale nesmí se uvnitř fotit. Takže alespoň pár snímků z exteriéru...
Kostely však nejsou jedinými budovami ve městě. Jako v každém správné hlavním městě ani zde nechybí řeka se spoustou mostů...
... a samozřejmě i památníky na nejrůznější osobnosti, které jsou spjaté s historií Irska. Na první fotografii je památník O´Donella (O´Donellové byli významná irská královská rodina), na druhé je James Larkin (významný aktivista a politik první poloviny 20. století) a vlevo vedle něj je historická budova pošty. Za povšimnutí stojí i vysoký stožár (v pozadí na obou fotkách). Byl zde umístěn v roce 2003 a jmenuje se Spire. Je opravdu vysoký - při pohledu na jeho špičku, která mizí někde mezi letícími mraky, dostáváte pocit, že na Vás tento kovový sloup padá.
Mezi památníky jsou v tomto městě umístěny různé další plastiky, z nichž některé jakoby parodovaly všechny ty sochy býků, co jsou v posledních měsících k vidění snad ve všech evropských městech (vzpomeňte na Lissabon či Edinburgh).
Lidé jsou v Dublinu velice příjemní (a je tady mimochodem spousta krásných děvčat, Irsko opravdu stojí za vidění). Jenom pozor, abyste se s někým nezapovídali jako tyto dvě dámy, jinak by Vám mohla ujet loď... :-)
5) 2. srpen 2006 - Oban, Skotsko (Velká Británie)
Oban je malinké městečko schované hluboko v zálivu, kterých jsou na západním členitém pobřeží Velké Británie desítky. Krajina trošku připomínala norské fjordy, jen hory nebyly tak vysoké a domy nejsou tak pestrobarevné. Je tu však něco navíc, co v Norsku neuvidíte - sem tam se na některém z výběžků objevil menší starodávný hrad, na který jakoby čas vůbec nepůsobil. Tito svědci minulých dob se zde tyčí na koncích útesů, vzdorují vlnám, které se rozbíjí o jejich kamenné brnění a odrážejí ranní i večerní sluneční paprsky do modré vody pod sebou, tak jak to dělají už několik dlouhých staletí.
Centrum Obanu je vlastně jen nábřeží, pár domů je roztroušeno v okolí po stráních. Přístavní molo je vyhrazené výhradně trajektům, kterých se zde během dne vystřídalo alespoň 12. Naše loď byla celý den na kotvě a na břeh bylo možné se dostat jen pomocí tenderu.
První stavba, která je vidět již z daleka, je kostel sv. Columba (to je ten s rovnou střechou na věži). Strop je dřevěný, výzdoba strohá a informační letáky jsou v angličtině a polštině.
Dominantní stavbou však v tomto městečku není žádný chrám ani kostel, ale McCaigova věž, která je na kopci nad domy. Pokud jste si jí na první fotografii nevšimli, tady je detail.
Dostat se k ní znamená jít do prudkého kopce, ale stojí to za to. Tato kruhová stavba s klenutými průzory dokola a trávníkem uprostřed moc ani věž nepřipomíná, ale výhled je odsud nádherný.
Při pohledu přes zátoku s kotvící Astorií i při pohledu na západ směrem ke kostelu byl na okolní krajinu s pohořím v dálce fascinující pohled.
Na protější straně zátoky jsem si všiml malého ostrovu. Kromě několika kotvících plachetnic je na něm k vidění jen jeden jediný dům a nad ním s k nebi tyčí malý pilíř.
Krajina jako z pohádky. Pokračoval jsem pomalou chůzí po silnici směrem k západu, až jsem se po 3 kilometrech dostal na malý kamenitý výběžek. Po ostrých kamenech jsem slezl až k moři. Voda nebyla tak studená, jak jsem čekal – nebo se mi to možná zdálo díky studenému větru, který foukal. Byl odsud i zajímavý pohled na Astorii pohupující se na vlnách.
To mi připomělo, že je nejvyšší čas vrátit se na palubu, neboť nás čekala večeře a po ní cesta dál...
6) 3. srpen 2006 - Stornoway, Skotsko (Velká Británie)
Městečko Storoway je největším městem ostrova Lewis, který patří do souostroví Hebridy. Je o něco větší než včerejší Oban, má okolo 6´000 obyvatel - což představuje třetinu všech obyvatel ostrova. Obživou je zde rybolov, farmaření a výroba tweedu (+ něco málo lidí pracuje na ropných těžebních věžích). Všechny stavby jsou kamenné, domy i ulice krásně upravené a trávníky vzorně zastřižené.
V lesíku na kraji města stojí hrad Lews. V polovině 19. století jej nechal postavit sir James Matheson, který v roce 1844 celý ostrov koupil (na délku má ostrov přes 100 mil). V roce 1918 celý ostrov i s hradem odkoupil lord Leverhume, aby jej o 5 let později věnoval stornowayským občanům. Dnes je hrad pro návštěvníky nepřístupný a pomalu se rozpadá (což je velká škoda).
V celém okolí hradu je rozlehlé golfové hřiště, kam místní mládež chodí tuto hru pilně trénovat. Bylo celkem zajímavé pozorovat desetitileté děti, jak se táhnou s batohem s golfovými holemi po hřišti a nacvičují tradiční britskou hru.
Když projdete okolo celého hřiště až za město, dostanete se k pahorku, na jehož špičce je válečný památník, věnovaný především vojákům padlým v první světové válce. Je odtud nádherný výhled na celé okolí, takže přestože je to z přístavu trošku daleko, procházka určitě stojí za to.
Tady prohlídka města končí. Dnes naše loď odpoluvala sice až před půlnocí (byli jsme opět na kotvě, přístavní molo nebylo pro Astorii dost velké), ale my jsme museli být na palubě brzo, neboť jsme od 18. hodiny hráli foodbasar.
7) 4. srpen 2006 - Ullapool, Skotsko
Další přístav a opět jsme na kotvě. Ullapool je vlastně jen několik kamenných domů na pobřeží a ve většině z nich seženete ubytování. Na tak malou vesničku je zde ovšem překvapivě hodně kostelíků - během své procházky jsem potkal čtyři.
Kromě těch několika málo domků se můžete ubytovat i v místním kempu, přímo u vody. Příroda je zde neuvěřitelně čistá; díky tomu sem jezdí spousta lidí rybařit nebo jen za čerstvým vzduchem. V průzračné vodě můžete vidět průsvitnou medúzu či koupajícího se tuleně. A pokud by Vás procházení omrzelo, stačí si lehnout do trávy a pozorovat okolí...
8) 5. srpen 2006 - Invergordon, Skotsko
Invergordon je vlastně jen jedna hlavní ulice a několik menších uliček okolo. Dřív toto místo sloužilo jako přístav pro britské vojenské lodě, dnes zde zbylo jen několik opravárenských věží u pobřeží. Pohled na okolní krajinu s žlutými lány obilí a lesy v pozadí tak trochu připomínal krajinu u nás doma.
Když člověk cestuje, občas se mu poštěstí potkat nějakou celebritu. Mě se podařilo v Invergordonu potkat hned dvě; jeli pravděpodobně z nějakého natáčení a ve městě se zastavili jen na malé občerstvení v místní restauraci. Myslím, že tyto 2 známé osobnosti není třeba představovat...
Tolik tedy z Invergordonu. Další (a ve Skotsku poslední) zastávka: Edinburgh.
9) 6. srpen 2006 - Edinburgh, Skotsko
S cestováním je velice úzce spojená skutečnost, že ráno nikdy nevíte, co se stane dopoledne a co přinese odpoledne. Můžete tušit, na kterém místě přibližně budete, můžete si ledacos naplánovat, ale nakonec to může dopadnout tak, jak byste ani nepředpokládali.
Podobně to bylo dnes. Ještě ráno jsem se těšil, že v 11 hodin skočím na shuttlebus, pojedu do Edinburghu, projdu se po centru jako minule, pak zalehnu v parku do trávy a budu koukat po starých budovách a mladých holkách (dámy prominou, ale opačně by to asi nebylo tak zajímavé). Jenže?
Přibližně v deset hodin jsem se dozvěděl, že autobus do centra Edinburghu, vzdáleného přes 30 kilometrů, je beznadějně obsazen turisty. Když jsme to prokonzultovali s naším trumpetistou, rozhodli jsme se pro cestu na kolech. Kolo je k vypůjčení na lodi zdarma, zaplatíte jen vratnou zálohu a můžete vyrazit. Takže po jedenácté hodině jsme již projížděli hlavní branou terminálu směrem k více než kilometr dlouhému mostu přes zátoku. Silnice jsou ve Skotsku výborné, cyklotrasy dobře značené. Asi po hodině jízdy jsme byli za mostem (jeho pilíře jsou vidět v pozadí za mnou).
Bylo krásně pod mrakem, vlažný větřík od moře, 20° Celsia, prostě ideální podmínky. Měli jsme za sebou přibližně polovinu cesty, když se kolegovi na zadním kole jeho bicyklu utrhl náboj v kole a s ním i ozubená kolečka, takže se kolo stalo pro další jízdu nepoužitelné. Nezbývalo než se vydat na zpáteční cestu. Z kopce jsme se vezli, do kopce jsme šlapali pěšky...
O půl třetí jsme dorazili k lodi. Rychlá sprcha, plechovka Coca-Coly do kapsy a honem na poslední shuttlebus, který z přístavu do Edinburghu odjížděl v 15:00. Kromě mé maličkosti a řidiče jela v autobusu jen jedna naše turistka. Paní, přibližně okolo 40 let, po těžkém úrazu a tedy na vozíčku. V Edinburghu ji řidič posadil do vozíku, sdělil jí, že za 2 hodiny musí být nazpět, aby stihla poslední autobus k lodi, popřál jí hezký den a zmizel s autobusem za křižovatkou. Když jsem viděl, jak bezradně otáčí mapou centra města a snaží se přijít na to, kudy se dát, nabídnul jsem se jako průvodce. Vydali jsme se k parku, který se rozkládá pod skálou, na níž stojí edinburghský hrad. Silnice v celém centru však byly v tento den pro veškerou dopravu uzavřené a všude se tísnili davy tisíců lidí; uprostřed těchto davů projížděly alegorické vozy a mezi nimi pochodovaly početné kapely ve stejnokrojích vyhrávající pochodovou muziku, aby je po chvíli vystřídaly desítky masek a skupinky pochodujících dudáků. Zkrátka - Edinburghské slavnosti. Nikdy dřív mě nenapadlo, jak nesmírně obtížné je prodrat se skrz dav lidí s invalidním vozíkem, zvlášť když jsou chodníky z kočičích hlav.
Teprve za půl hodiny se nám podařilo dostat se i s paní a vozíkem do staré čtvrti, odkud jsme zamířili nahoru k hradu.
Když jsem zde 26. června tohoto roku zvolna stoupal nahoru k hradu, ani by mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jak neskutečně obtížná může být cesta po této ulici dlážděné před stovkami let pro handicapovaného člověka, když kolečka vozíčku zapadají do mezer kostkami a narážejí na hrany kamenů; nehledě na to, že stoupáte vzhůru. Nakonec se to ale podařilo a my jsme se dostali na vyasfaltované nádvoří před vstupní branou do pevnosti. V popředí na vozíku moje spolucestovatelka.
Dolů se šlo lépe. Bez problémů jsme se dostali až do parku k památníku sira Waltera Scotta, kde jsme si odpočinuli (tedy především já).
Pak už byl nejvyšší čas vyrazit po ulici kolem hradu a parku na autobus; 2 hodiny vyhrazené na prohlídku centra utekly jako voda. Je s podivem, jak relativní může být pohled na čas vyhrazený na prohlídku města a na úsilí k tomu vynaložené. Sám bych po dvou hodinách chození po městě ušel místo 2 kilometrů 8 a asi bych byl odpočatější, ale myslím si, že není čeho litovat.
Chcete-li vidět více fotek z Edinburghu, mrkněte se do mé šesté cesty, tam je najdete
10) 8. srpen 2006 - Dover, Anglie
Po dni stráveném na moři je tu poslední zastávka této cesty a tou je přístav Dover. Počasí nám přálo, bílé doverské útesy zalité slunečním světlem jasně zářily do dálky. Stejně jako minule jsem se rozhodnul pro návštěvu doverské pevnosti, která je na kopci nad městem.
Pokud si dobře vzpomínáte na minulou reportáž z Doveru, tak jsem psal, že za vstup na hrad se platí vstupné 9,50 libry. Stejně tak jsem psal, že když má člověk trošku štěstí, dokáže se dovnitř protáhnout bez placení. Kudy?
Pokud byste se tam chtěli podívat zdarma a máte na to žaludek, zde je návod: Jděte z centra města podle šipek a dostanete se až ke schodům, které končí těsně před vstupní branou. Pak stačí přes trávnatý pahrbek a silnici jen nakouknout a počkat, až bude z hradu vyjíždět nějaké auto, nebo až bude pokladní přebírat z auta peníze - v ten moment stačí udělat deset rychlých kroků a jste vevnitř, přímo u vstupní brány do pevnosti.
Minulou návštěvu pevnosti jsem věnoval exteriérům, dnes jsem se zašel podívat do rozsáhlých podzemních chodeb, kterých jsou ve skále pod hradem stovky a stovky metrů. Některé vedou do podzemních skladišť, na konci jiných jsou zase tajné východy z hradu do města (pravděpodobně aby bylo možné zajistit zásobování hradu při jeho obléhání). Většina z nich ale končí střílnami s historickými děly, která míří na všechny světové strany.
A z podzemních chodeb zase zpět, až do samého centra hradu. Vstup vede přes kamenný most, zakončený královskou bránou. Když se na této fotce dobře podíváte vpravo dolů, tak v dálce uvidíte zakotvenou Astorii.
Uprostřed nádvoří Vás v první řadě upoutá velký dřevěný katapult, který dokázal mrštit několik velkých kamenů na relativně velkou vzdálenost. (Originál tohoto katapultu přivezl poprvé do Anglie francouzský princ Louis v roce 1216 a použil jej právě při dobývání doverského hradu.) Samozřejmě zde také nechybí několik malých obchodů se suvenýry. Samotné centrum hradu tvoří velmi vysoká budova; nepodařilo se mi ji bohužel dostat na jednu fotku. Tato budova sloužila (už od roku 1187, kdy nechal král Henry II. pevnost zbudovat) jako sídlo vedení vojenské posádky, která měla na starost kontrolu kanálu La Manche.
Výhled na přístavní město, který poskytují vysoké hradby, je opravdu fascinující. Navíc je celá podívaná umocněna zbraněmi z druhé světové války (stejně jako minule mě nejvíc fascinovalo 40mm protiletadlové dělo).
Doverská pevnost - to ovšem není jen spousta starých kamenných budov, hradby a odstavené těžké zbraně ze všech možných válek, ale také krásné přírodní místo s anglickým trávníkem a piknikovými stoly, jako stvořenými pro alespoň malý odpočinek či svačinku.
Opět mi to nedalo, abych při pohledu na kanál La Manche nezavzpomínal na pana Františka Venclovského (který přeplaval čtyřicetikilometrovou vzdálenost z Francie do Anglie jako první). Dnes byla viditelnost opravdu stoprocentní - francouzské pobřeží je v dálce za nákladní lodí krásně vidět.
Někdo by si mohl myslet, že plavat takovou vzdálenost, nebo se vůbec koupat v Anglii v moři je jen pro otužilce. V tom případě Vás musím vyvést z omylu, koupal jsem se v 7 hodin večer a voda je super!! Všem Vám mávám...
A když už jsem Vám zamával, tak zbývá jen přidat mapu plavby.
Formát pro tisk