1) 21. červen 2006 - Bremerhaven, Německo
Už zase ten stejný přístav... Skoro by se zdálo, že tato loď nikde jinde nekotví. Vzhledem k tomu, že Astoria je německá loď, která vozí převážně německou klientelu, tak se není čemu divit. Proto jsme se do tohoto severoněmeckého přístavu opět z minulé cesty vrátili a zase sem za 9 dní připlujeme.
Počasí bylo lehce podmračené, ale nepršelo, takže jakmile jsem si ráno přestěhoval svoje věci zpět do kajuty (saxofonista měl na minulé cestě u nás v kajutě family travel), vyrazil jsem do města, abych před dalším dnem na moři chvíli cítil pevnou zem pod nohama a abych si vyřídil maily. Pak už jen rychle na loď – a opět na sever!!
2) 23. červen 2006 - Opět Flam a Gudvangen, Norsko
První den cesty jsme strávili na moři. Nic neobvylého - spousty lodí okolo, jeden střední seegang, 2 kapitánské koktejly, welcome show… Prostě rutina.
Následující den jsme měli zkoušku s trumpetistou na večerní show. Sluníčko se někam schovalo, takže jsme se místo procházky po břehu prostě jen natáhli na zadní palubě. Po výborné večeři jsme odehráli show a pak hurá do postele. Jo, když člověk celý dny dře jak kůň, tak pak musí odpočívat. :-)
3) 24. červen 2006 - Bergen, Norsko
Během 2 týdnů jsme se do tohoto města dostali už po třetí. Ráno byl drill, takže opustit loď bylo možné až po obědě. Tentokrát jsem společně s naším saxofonistou zamířil na vyhlídku nad městem. Hodinový pochod do strmého kopce stál za to. I přes lehce zamračené počasí je odtud vidět celý Bergen i zátoka jako na dlani.
Při pohledu vpravo přes stromy byla vidět i přístavní ulice s barevnými domy, plachetnicí, ruským kolem a stánky, kterou jste tady na fotkách mohli už několikrát vidět. Teď to ale máte z trošku jiného úhlu. V pozadí kotvící Astoria.
Na zpáteční cestě jsme v lese narazili na vikingský tábor s obyvateli v dobových krojích. Jeden z nich měl právě malé žonglérské vystoupení se zapálenými pochodněmi. Kromě pranýře (který jsme si hned otestovali) zde měli turisté možnost zkusit střelbu z luku nebo hod sekerou.
Jemný deštík byl jasný povel, abychom se vydali urychleně na loď. Krátce po návratu na palubu jsme odpoluvali. Cesta z bergenského přístavu vedla dlouhým fjordem, který byl přehrazen několika mosty. Večer nás čekal akorát v televizi fotbal, v kantýně večeře, v crew baru pivo a zítra městečko Lerwick na Shetlandských ostrovech. Konečně něco nového…
4) 25. červen 2006 - Lerwick, Shetlandy (Velká Británie)
Městečko Lerwick leží na Shetlandských ostrovech, které územně patří pod Velkou Británii - přesněji Skotsko. Nachází se severovýchodně od britského souostroví. Počasí se tady mění s každou minutou - chvilku Vás hřeje slunce a za pár okamžiků máte vlasy plné ledových dešťovách kapek a v uších Vám píská vítr.
Při procházce městem jsem nepotkal víc než 10 lidí. Byla neděle dopoledne, všichni byli schovaní ve svých velkých kamenných domech, které stojí v upravených zahradách.
V samém srdci starobylého centra (hned naproti původnímu přístavu) stojí pevnost Fort Charlotte, postavená již v roce 1665. Během americké války za nezávislost byla v letech 1781-2 zrekonstruována podle původních plánů a dodnes slouží jako škola pro kadety. Po obvodu ochozu jsou děla stále připravená chránit obyvatele ostrova před napadením.
Odplouvali jsme už ve 13 hodin, měli jsem před sebou 500 kilometrů na moři směrem na jih k městu Rosyth u Edinburghu.
5) 26. červen 2006 - Edinburgh, Skotsko (Velká Británie)
Po 9. hodině ráno se ozvalo hlášení, že posádka může opustit loď. Stačilo jen z paluby zkontrolovat počasí (kvůli oblečení) a pak rychle chytit shuttlebus (autobus, který je najatý speciálně pro kyvadlovou dopravu našich pasažérů do města a zpět).
Z přístavu Rosyth je to do centra Edinburghu přes 30 kilometrů. Když nás po půlhodině jízdy autobus "vysypal" poblíž centra, vydal jsem se rozlehlým parkem k nejstarší části města. Už od rána v parku odpočívaly stovky lidí, s postupujícím časem (zvlášť později, okolo 3. hodiny odpoledne) nebylo v parku k hnutí; na upravených trávnících relaxovaly tisíce lidí. Park v letošním roce slavil 50. výročí od založení. Rozlehlé trávnatá plocha dosahovala až ke skále, na jejímž vrcholu stojí dominantní stavba Edinburghu - hrad. V slunečném dopoledni na něj byl nádherný výhled.
První stavba, která mě při procházce zaujala, byl chrám Sv. Gilese. Stejně jako všechny domy ve starobylém centru města byl i tento kostel postaven z šedého kamene, který časem začal tmavnout. Špička věže měla zvláštní konstrukci - svým tvarem připomínala královskou korunu.
Nakouknul jsem i dovnitř. Kromě nádherně zdobených oken mě zaujal především koncert, kde sbor složený z jeptišek a mnichů zpíval černošské spirituály ve swingovém rytmu za doprovodu klavíru a zvonkohry. Dobrá akustika, výborně zvolený i nacvičený repertoár - zkrátka paráda.
Pokračoval jsem po Královské ulici dolů. Bylo krátce po poledni, takže jsem se zastavil na pizzu. Při sezení na prosluněné zahrádce jsem pozoroval okolí a vdechoval atmosféru starého města, které krásně dotvářela hráčka na typický skotský hudební nástroj (samozřejmě v tradičním skotském kiltu).
Mohlo by se zdát, že v centru jsou jenom staré kamenné budovy a sochy dávných hrdinů, ale není to tak. Jako ve většině velkých evropských měst, tak i zde se letos objevily plastiky býků a krav, které jsou vyzdobeny různými malůvkami.
Vrátil jsem se Královskou ulicí zpět. Na jejím druhém, horním konci stojí hned za černou katedrálou hrad. Za vstup do něj se platí 14 liber (což je při současném kurzu asi 600,- korun). Takže prohlídka byla odložena na příště.
Sešel jsem zpět do parku. Když jsem procházel okolo Národní galerie, narazil jsem na plastickou mapu, která znázorňovala centrum starého města se všemi uličkami, domy, kostely, náměstími i hradem.
Když dojdete až na druhý konec parku, dostanete se k pomníku edinburghského rodáka, sira Waltera Scotta. Tento spisovatel žil na přelomu klasicismu a romantismu. Zemřel v roce 1832 a tento monument byl postaven již 8 let po jeho smrti.
O pár stovek metrů dál se nachází ještě jeden památník, tentokrát Nelsonův. Je na pěkném vyvýšeném místě...
... takže je z něj na celé staré centrum krásný výhled.
To už ale bylo okolo páté hodiny odpoledne, což byl nejvyšší čas, abych přeběhl na druhou stranu centra, protože poslední shuttlebus odjížděl směrem k lodi v 17:45.
6) Moře
Teď jsem si při psaní těchto stránek uvědomil, že se tato kapitola jmenuje "Severní moře" a není tady doposud žádná fotka z moře. To je určitě chyba, protože pár fotek moře jsem při cestování udělal. Aspoň nějaké Vám tady ukážu.
Tahle první je z 2. srpna 2003. Vyfotil ji jeden z muzikantů, který na Astorii v té době hrál; dostala se ke mně od našeho saxofonisty. Je opravdu nádherná, měl jsem ji chvilku jako tapetu na ploše. :-) Zvlášť se mi líbí ostrov na obzoru, krásně nasvícený sluncem.
Tu druhou už jsem fotil já a měl jsem ji na ploše v době, kdy jsem psal tyto stránky. Je focená v noci (pár minut před půlnocí), když jsme před dvěma dny odpouvali z Bergenu.
A do třetice ještě jedna fotka z moře; je ze včerejška, když jsme opustili Shetlandy. Je na ní ropná těžební věž při večerním západu slunce. Z podobného místa jsem mimochodem pořídil i fotografii, která tvoří background celého cestopisu.
7) 28. červen 2006 - Dover, Velká Británie
Předešlý den jsme strávili na moři. Hladina byla po celou dobu nádherně rovná. Když mě lodní zvon oznamující poledne vzbudil, dal jsem si sprchu a oběd a pak jsem pokračoval v dopoledne započaté práci na horní palubě, kde jsem ležel a odpočíval až do večeře. Večer jsme (konečně po 3 volných dnech) hráli k tanci, takže jsem o půlnoci po celodenní dřině sotva došel do postele.
Po odpočinkovém dni na palubě jsem následující den využil k procházce po přístavním městě Doveru. Počasí bylo skutečně nádherné. Jako cíl mé cesty jsem si vybral doverský hrad.
Pokud byste se podívali na reportáž z 1. června, kdy jsme v Doveru kotvili, tak si můžete všimnout poznámky, že vstup do hradu stojí 9,50 libry. Já měl tentokrát notnou dávku drzosti i štěstí – počkal jsem si u bočních schodů na správný okamžik, kdy u pokladny stálo auto a podařilo se mi do areálu hradu proklouznout bezplatně. Během pěti vteřin už jsem stál proti vstupní bráně...
V areálu už se po lístku nikdo neptal, mohl jsem se tedy volně pohybovat, natáhnout na upravený trávník a relaxovat nebo fotit. Co mne však zaujalo hned jako první, byla děla z 2. světové války, která stále ještě míří směrem k normandskému pobřeží ve Francii na druhé straně průlivu. Dnes už jsou ale nefunkční a někteří turisté je používají místo odpadkových košů.
Historie této pevnosti ale sahá mnohem dál než ke 2. světové válce. Jedním ze svědků dávných dob je i toto dělo umístěné v hale u restaurace, které - soudě podle jeho délky - muselo ve své době znamenat velkou hrozbu pro každou loď, která se v průlivu objevila.
Zbraně ovšem nejsou jedinou památkou připomínající historii. Na samém vrcholu doverských útesů stojí centrum celé pevnosti. Zůstává mi hádankou, jak mohla tato stavba přežít období, kdy tudy létaly rakety a bombardéry z evropského kontinentu směrem k Londýnu. Nicméně - stále je tu v celé své kráse.
Když se vydáte podle turistických značek, tak Vás chodník zavede o 100 metrů dál přímo k nejstarší památce nejen hradu, ale i celého Doveru.
Svým věkem se obě stavby opravdu můžou pochlubit - jedna z nich tu stojí už od 1. století našeho letopočtu. Vezměme však jednu po druhé.
Maják postavili římští vojáci přibližně v polovině 1. století. V nezměněné podobě zde stojí už skoro 2000 let. Jen v letech 1415 - 37 proběhla rekonstrukce jeho špičky. Dnes je jeho jádro prázdné, bez schodiště a našli v něm svůj domov celá hejna racků.
Kaple je mladší o polovinu. Její základy jsou datovány k roku 1000 n. l. Stála zde až do roku 1720, kdy byla do základu vypálena. Zrestaurována do dnešní podoby byla o sto let později. Uvnitř je velice hezky vyzdobena, nechybí zde ani koutek s fotografiemi slavných lidí, kteří toto místo navštívili, historické obrazy a v prosklené vitríně jsou k vidění úlomky z vykopávek po římských obyvatelích.
Teď už ale zpět na hradby. Můžete se po nich procházet, jak se Vám zlíbí. Je zde možnost nakouknout do starých skladů se střelným prachem (dnes jsou samozřejmě prázdné), které jsou umístěny mezi historickými děly, nebo si můžete prolézat uzoučké koridory, které vedou až na střelecké věže, na nichž jsou ještě stále vidět díry po dělostřeleckých granátech.
Na nejjižnějším výběžku hradu zůstalo dodnes umístěno jedno čtyřicetimilimetrové protiletadlové dělo, používané v letech 1939-45.
Tyhle technické věci jsou prostě fascinující. Nemyslím teď jejich účel, ale způsob jejich konstrukce, funkčnost a dílenské zpracování. Všechno bylo vyrobeno tak, aby tuto ocelovou několikatunovou věc mohl ovládat jeden člověk pomocí dvou nebo tří páček. Žádná elektronika, která by přestala fungovat, když by ji někdo "vytáhl ze zástrčky". Všechno jen mechanika. Dělo je dnes ke střelbě už nepoužitelné, pokud by z něj někdo vystřelil, dopadla by na francouzské pobřeží maximálně jen sprška plechovek od Coca Coly.
Díky dobrému počasí byl z hradu opravdu jedinečný výhled. Jak na průliv…
… tak na městečko Dover a jeho přístav. V pozadí kotvící lodě. Nedejte se zmást: tu, co vidíte na první pohled, to je Norwegian Dream. Teprve na druhý pohled si za ní všimnete "malinkaté" Astorie.
Když jsem se tak rozhlížel z hradeb a od starého majáku směrem k Francii, napadlo mě, kolik lodí už tudy muselo v dějinách proplout, kolik lidí převezly (a za jakým účelem - ať už obchodníky se zbožím, turisty s fotoaparáty nebo vojáky se zbraněmi). Abyste si udělali představu o vzdálenosti: podívejte se zpět na předminulou fotku. Je na ní takové malé dlouhé molo a na něm stojí bílý majáček. Teď si to trošku přiblížíme...
... a to, co je za tím majáčkem v dálce, to už je Francie. Ono to na první pohled zase tak daleko není, ale plavat bych to nechtěl.
Astoria kotvila v přístavu až do jedné hodiny ráno. Večer jsme hráli show na rozloučenou a když jsme se ráno vzbudili, nebylo po britském přístavu ani památky.
Za to nás čekal celý nás den na moři, Fruschoppen a následující den opět mateřský přístav naší lodi - Bremerhaven. Ale to zase až příště. Závěrem tradiční mapka cesty:
Formát pro tisk