1) 9. červen 2006 - Bremerhaven, Německo
Naše cesta samozřejmě začínala výměnou pasažérů v domovském přístavu - a opět to byl Bremerhaven. Oproti předchozímu týdnu bylo počasí v severním Německu slunečné. Jako stvořené na procházku po pobřeží. Do centra města je to pěkný kousek cesty, ale v takovém počasí stála procházka po pobřeží za to.
Cesta z přístavu do města vedla přes padací most. Pokud je zvednutý, musíte počkat, dokud ho nespustí zase zpátky dolů, jinak se na druhou stranu nedostanete.
Při zpáteční cestě musíte s možností, že bude most zvednutý, počítat a vyrazit opravdu včas, jinak byste se mohli zdržet i několik drahocenných desítek minut. Takové zpoždění může mít za následek pozdní příchod na loď (pokud ji vůbec stihnete) a tím pádem získání "warningu" - čili varování, že pokud se to stane ještě jednou, jedete domů.
Ale zpět do města. Centrum tvoří několik ulic s množstvím obchodů s nejrůznějším zbožím. Seženete zde opravdu cokoliv. Kromě elektroniky (foťák s nefunkčím LCD, který jsem zde minulý týden koupil, mi vzali zpátky a já jsem si koupil nový) se zde dá velice dobře sehnat oblečení nebo boty. Ulice jsou při tom hezky uklizené.
Pouliční výzdoba v podobě desítek vlaječek natažených cik-cak z jedné strany na druhou připomíná, že se v Německu v této době konalo mistrovství světa ve fotbale. Ten večer hrálo Německo – tuším – proti týmu Costa Rica, v Astorii to pak promítali přes dataprojektor na plátno – tak jsme aspoň měli volno. :-)
Rychle jsem v jedné kavárničce vyřídil e-maily, koupil si nové boty a pomalou chůzí se vydal zpět k lodi. Odplouvali jsme v 17:30 a zamířili jsme - jako na minulé cestě - směrem k městečku Flam. Před námi byl opět den na moři.
2) 12. červen 2006 - Moře
Je až překvapivé, jak může být jedna a ta samá cesta rozdílná. Zatímco před týdnem se loď zmítala při seegangu, tentokrát se ani nehnula, takže celá cesta proběhla v poklidu – k mé velké radosti.
Strávíte-li na lodi nějaký delší čas, máte možnost si na palubu pozvat někoho z rodiny či přátel na pár dní - takzvaný family travel. Této možnosti využil náš saxofonista, který vzal si na tento výlet svoji mamku a její nejlepší kamarádku. Tady jsme vyfocení v Astoria Lounge všichni dohromady, tedy kapela i s děvčaty.
O tom, že se první večer na lodi hrává kapitánský koktejl, kde kapitán lodi přijde – společně s ostatními důstojníky a nejdůležitějšími členy posádky – pozdravit pasažery, jsem už psal. Díky návštěvě, která za saxofonistou přijela, mám i tuto fotku, kde jsou všichni hlavní oficíři nastoupení před podiem. Ten menší pán s mikrofonem je kapitán Ivan Schramko.
3) 11. červen 2006 - Flam a Gudvangen, Norsko
Počasí nám opět přálo, jako před týdnem, kdy jsme v tomto fjordu kotvili. Měl jsem možnost vyzkoušet nový foťáček, takže jsem se do toho hned pustil.
Tentokrát jsem se vydal na procházku cestou okolo zátoky. Po cestě jsem narazil na cedule, na kterých byly vyobrazeny kopie rytin ze skal staré několik tisíc let. V těsné blízkosti těchto cedulí pak byly ve svazích z keříků vysázeny ty stejné obrazce - většinou v podobě jelena.
Na druhou stranu zátoky to byla asi hodinka cesty, tedy cca 6 kilometrů. Při pohledu zpátky se mi naskytl krásný pohled na Astorii kotvící pod mohutnými skalami. Když se dobře podíváte, rozeznáte na stráních jednotlivé domečky vesnice Flam.
Opravdu nádherná, pohádková krajina s průzračně čistou vodou. Takových míst se na naší planetě moc najít nedá. Mrknul jsem se do jednoho programu s automapou; z Prahy je to sem po silnicích okolo 1500 kilometrů, takže pokud nevíte, kam na dovolenou, tak tahle podívaná stojí za to...
O půl jedné odpoledne jsme odpoluvali do sousedního fjordu - stejně jako před týdnem to byl fjord Gudvangen, vzdálený 35 kilometrů. V zátoce jsme zakotvili o půl třetí odpoledne.
Tentokrát se žádný výlet autobusem nekonal; zůstali jsme na břehu a užívali sluníčka a bezmračné oblohy.
Závěr dne proběhl jako každý jiný - rychle na loď, večeře, crew bar...
4) 12. červen 2006 - Kristiansund, Norsko
Do přístavu, který je v malé zátoce v samém centru města, jsme dorazili v poledne. Kristiansund je malé město s typickou severskou architekturou - malé barevné domečky, vždy hezky upravené, sem tam dřevěný kostelíček. Přes vjezd do přístavu byl krásný, 260 metrů dlouhý most.
Pomalu jsme se blížili k severnímu polárnímu kruhu - to bylo nejvíce poznat v noci, kdy slunce zapadalo až po půlnoci a vycházelo nad obzor už po 3. hodině ráno. Počasí tomu ale nenasvědčovalo; právě naopak. Bylo 30° Celsia nad nulou. Co se dá v takovém horku dělat? Nejlepší je asi dát si na zadní palubě u bazénu pod slunečníkem jedno pivo, natáhnout nohy na sluníčko, vdechovat mořský vzduch a vůni čerstvého dřeva, které nakládali na sousední loď, a číst si.
Večer hrála fotbalová reprezentace České republiky s týmem USA (vyhráli jsme 3:0), naše kapela hrála k tanci a v noci byla filipínska Independence party - spousta jídla a pití pro celou posádku, až do rána. Zítra nás čekala celodenní plavba, překročení polárního kruhu a večer jsme měli projíždět fjordem Trollfjord.
5) 13. červen 2006 - Křest "polárníků" a Trollfjord, Norsko
Dalo by se říct, že filipínská party v Crew baru se táhla až do svítání, ale vzhledem k tomu, že slunce vyšlo nad obzor už ve 2:30 ráno, ztrácí takové přirovnání na zajímavosti. Posádka lodi se bavila daleko delší dobu, někteří to protáhli až do 5:30, kdy museli nastoupit do práce a připravit snídaně pro pasažery.
V 11 hodin se na zadní palubě u bazénu konal křest všech, kteří překračovali severní polární kruh (neboli 68. rovnoběžku) poprvé. Jak takový křest probíhá? Někteří členové posádky se převlečou do kostýmů za vládce moře Neptuna a jeho družinu a pak slavnostně, za doprovodu muzikantů, projdou mezi ostatními shromážděnými pasažery.
Po krátkém úvodu hodí kapitán lodi přes palubu do vody flašku vodky (jako dar Neptunovi) a obdrží za to zlatý klíč, který je symbolem vstupu do polární oblasti. Pak musí shromáždění pasažeři, kteří se plaví přes polární kruh poprvé, projít mezi členy družiny Neptuna, přičemž jsou pomazáni různými barvami (především na vlasech a okolo úst) a pak jsou prostě naházeni do bazénu - ať už v plavkách, nebo v oblecích. Zbytek pasažerů celému ceremoniálu s potěšením a smíchem přihlíží. Na závěr naskáče do vody i celá Neptunova družina.
Podobný ceremoniál probíhá, překračuje-li loď také například rovník nebo jižní polární kruh. Je samozřejmé, že po tak vyčerpávajícím výkonu se pak musí posádka i pasažeři občerstvit a po vydatném obědě i odpočinout. Díky slunečnému počasí (okolo 20 stupňů Celsia) se dalo krásně odpočívat na palubě v lehátku, čehož všichni využili.
Okolo páté hodiny se počasí změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Během několika minut se zatáhlo, ochladilo až na 8 stupňů, začal foukat studený vítr a začalo i poprchávat. V tomto nečase jsme dorazili do Trollfjordu.
Pokud výletní loď vpoluvá do Trollfjordu, vede ji pilotní člun. Jak daleko se loď pustí, záleží na kapitánovi. O kapitánovi Schramko se ví, že dokáže s Astorií proplout až na konec fjordu, tam se s ní na několika málo metrech čtverečních otočit a zase vyplout bez problémů zpátky. A kolik že je v Trollfjordu místa? Podívejte se sami. Na první fotografii vplouváme dovnitř, na druhé ven.
Díky perfektnímu manévrování s lodí mezi dvěma soutěskami se kapitán dočkal zaslouženého potlesku od všech pasažerů.
Před osmou hodinou večerní jsme opustili Trollfjord a zamířili dál na sever. Jak jsme opustili zátoku, počasí se opět postupně zlepšovalo, až - paradoxně o půlnoci - vykouklo krásně sluníčko. Následující pokus o panoramatickou fotografii jsem vyfotil přesně o půlnoci, ze 13. na 14. června 2006.
Příští zastávka: Nejsevernější místo Evropy - Nordkapp.
6) 14. červen 2006 - Nordkapp, Norsko
Původní oficiální cena výletu na nejsevernější výběžek Evropy pro člena posádky měla být 50 Eur; postupně však klesla až na 12,5 Euro. To už stojí za to, i kdyby mělo být ošklivé počasí.
Naše loď nejdřív Nordkapp obeplula. Je to vlastně jen takový kousek skály, kde je po většinu roku ošklivé počasí a mlha.
Přistáli jsme v přístavu v městečku Honningsvag. Teplota okolo 8° Celsia, studený vítr od moře, déšť - prostě krásné norské léto. Pro členy posádky byl vyhrazen hned první autobus, který odjížděl ve 22 hodin.
Celá cesta trvala asi půl hodiny. Projížděli jsme krajinou, kde nebylo vůbec nic, jen skály, mech a občas nějaké jezírko. Žádné stromy, žádný porost, žádné slunce, žádní lidé. Až na jednu malou výjimku - v polovině cesty je malé parkoviště, kde autobusy dělají 10 minut přestávku.
Na to, co se na parkovišti nachází, nabízím dva úhly pohledu; je na Vás, který si vyberete:
1) Je to pravá norská divočina. V klasickém teepee stanu bydlí typický místní dědeček, který nemá nic - jen jakéhosi křížence kozy a soba, o kterého stále pečuje. Když tudy náhodou jede autobus, rád se vyjde ven podívat. Vedle stanů je malá dřevěná bouda, kde 2 děvčata prodávají ručně vyrobené drobné suvenýry.
2) Jak na kopečku zahrčí autobus, vystoupí děda ze stanu a pagerem dá znamení děvčatům v domě na protější straně silnice, že se blíží turisti. Pak nasadí svůj pracovní úsměv a pózuje turistům při fotografování. Děvčata mezitím v elektrifikované a klimatizované boudě s elektronickou pokladnou polepenou nápisy Eurocard a Mastercard prodávají suvenýry se značkou Made in Norweg.
Po zbytek cesty na Nordkapp jsme se dozvěděli pár historických dat, které určitě stojí za zmínku:
Jako první doplul k Norkappu už v roce 1553 anglický kapitán Richard Chancellor s lodí Edward Bonaventure (když se snažil objevit severní cestu do Číny) a tento výběžek také pojmenoval. První "turista" dorazil na Nordkapp už v roce 1845. První organizovaná turistická výprava, která doprovázela krále Oscara II. (král spojeného království Norska a Švédska), dorazila v roce 1875. V roce 1907 byl položen základní kámen stavby, která se postupně rozrůstala až do dnešní podoby - velká observatoř s dvěma restauracemi, poštou, obchody, kinem,... Od roku 1967 vede na Nordkapp asfaltová silnice a funguje sem pravidelné autobusové spojení.
A jak tedy stavba vypadá dnes?
Co je ale na Nordkappu tak zvláštní? Kromě skutečnosti, že je to nejsevernější výběžek Evropy, je to výhled na moře, kde můžete nádherně sledovat, jak se slunce okolo 23. hodiny pomalu blíží k mořské hladině, ale sotva se jí okolo půlnoci na obzoru dotkne, zase se od ní odráží a stoupá nahoru na oblohu do dalšího dne. Během polárního dne zde nikdy nezapadá. Na samé špičce výběžku stojí velký kovový globus. Takhle tedy vypadá půlnoc v místě 71°10´21´´ severní šířky, známé jako Nordkapp:
7) 15. červen 2006 - Tromso, Norsko a Foodbasar
Ošklivé počasí se nás začalo držet; zataženo bylo i následující den. Přesto jsme vyrazili na prohlídku města Tromso, které leží na stejnojmenném ostrově uvnitř velkého fjordu.
Město má za sebou dlouhou historii – to ostatně dokládá např. tento kostel, jehož základy byly položeny už v roce 1250.
Kromě spousty dalších historických památek (mezi jinými i socha Amundsena stojící před moderní budovou radnice nebo velká prosklená knihovna) stál za pozornost velký, víc než 1 kilometr dlouhý most spojující ostrov s pevninou.
I přes větrné počasí jsem se vydal přes most na druhou stranu - mým cílem byla moderní bílá katedrála na druhém břehu.
Cesta stála za to. Budova katedrály byla postavena v polovině minulého století a její barva i styl byly zvoleny tak, aby zapadly do místní ledové krajiny. Vevnitř bylo krásné teplo.
Po cestě zpět se k větrnému počasí přidaly i kroupy, takže se šlo opravdu nádherně. Než jsem se dostal do kajuty, mohl jsem se ždímat. Přišel jsem však akorát, abych se stihl najíst a připravit na foodbasar.
Foodbasar probíhal na Astorii tak, že muzikanti hráli v capitan´s clubu a okolo byla na stolech rozložená různá jídla ze všech koutů světa. A jaká je nabídka?
Hráli jsme až do 22 hodin. Pak jsem doslova padnul do postele a spal až do rána.
8) 16. červen 2006 - Leknes, Norsko
Ráno nás po snídani čekalo školení pro posádku - drill. Kromě toho slavil staff capitan v ten den narozeniny. Sotva vyšel z můstku, začala celá posádka zpívat Happy birthday. Přísný výraz zástupce kapitána okamžitě zmizel. Když jsme dozpívali, poděkoval nám a drill okamžitě ukončil.
Malý přístav u vesničky Leknes nenabízel moc příležitostí k pěším výletům. Pasažeři odjeli už ráno v autobusech na vyhlídku na ostrovy Lofoty, takže jsme zůstali celý den na lodi. Studené počasí ani moc ven nelákalo.
Večer nás čekala show a zítra dopoledne Früschoppen.
9) 17. červen 2006 - Moře a Früschoppen
Když je loď celý den na moři, obvykle se tento den využije k tomu, že se na zadní palubě u bazénu připraví pro pasažery malé posezení. Pro muzikanty to znamená, že musí ráno přestěhovat přes celou loď nástroje, v 10:30 je zvuková zkouška a v čase 11 – 12 se hraje nepřetržitě jedna německá lidová písnička za druhou. Během toho pasažeři jí (především grilované maso či buřty, ale v nabídce je např. také salát) a především pijí (pivo je v tuto dobu zdarma). Na akci, která se jmenuje Früschoppen (což by volně přeloženo mělo znamenat něco jako „brzy si vylít hlavu“) se zastaví na krátký přípitek většinou i kapitán lodi. Další členové posádky se pak objeví převlečení v typických německých krojích nebo v maskách trolla či mořské panny a začnou tancovat. Tím strhnou na parket všechny pasažery…
Na celé akci je kromě atmosféry fascinující zejména prostředí. Kapela hraje na otevřeném prostoru zadní paluby, reproduktory jsou zesíleny na maximum, prostě doslova obrovský "kravál". Něco takového si můžete dovolit opravdu asi jen na lodi, kde si můžete dělat hluk jak chcete - široko daleko není nic než voda.
Vtipné samozřejmě je, když taková oslavující loď míjí na moři nějaké jiné plavidlo. Vzpomínám si na Früschoppen po cestě z britského Doveru do Německa – tehdy mířilo společně s Astorií do Bremerhavenu několik dalších lodí, většinou nákladních, které jsme pomaličku předjížděli. Bylo zajimavé pozorovat námořníky na sousedním tankeru, jak stojí na palubě s cigaretou, poslouchají naši hudbu a sledují bavící se pasažery.
10) 18. červen 2006 - Geiranger, Norsko
Nad ránem jsme dorazili do norského fjordu Hellesylt, na jehož konci je městečko Geiranger. Na rozdíl od naší minulé návštěvy (6. červen) bylo dnes počasí chladnější; i tak to ale stálo za procházku. Tak tedy rychle stopnout nějaké auto...
... a nechat se dovézt až nahoru na vyhlídku.
Nahoře na vyhlídce bylo počasí hezčí; fotil jsem tak dlouho, až mi odešly baterky ve foťáku.
Na zpáteční cestě dolů (už pěšky) jsem vyměnil monočlánky ve fotoaparátu a navštívil místní geopark. Je zde spousta míst, kde si člověk může sednout a pozorovat krajinu - zelené stráně, šedé skály, barevné domečky nebo bílé vodopády, kde se voda řítí s rachotem do propastí. Kromě všech těchto přírodních krás jsem zde našel i jeden starý pluh. Jmenoval se Peter a sloužil zde v letech 1951 - 1968 jako jediná záchrana před tunami sněhu, který se zde drží od konce října až do května; ve vyšších polohách po celý rok.
Kolem místního kostelíka vede zkratka, díky které se dá ušetřit asi půl kilometru cesty. Když jsem kolem něj procházel, uslyšel jsem zvuk varhan. Jak by ne – byla neděle, v kostele probíhala mše (a k tomu i křest novorozeněte). Na chvilku jsem se posadil na kůru a snažil se nasát trošku pohodové nedělní norské atmosféry.
Do přístavu jsem se vrátil přesně. Začínalo pršet a byl i nejvyšší čas na oběd. Bohužel se na lodi objevil jeden z nešvarů, který na některých cestách občas nastává – došla pitná voda. Pokud je loď na cestě delší dobu, může se to stát. Pak se začne voda filtrovat z mořské vody; čištění ale není perfektní. Sůl je všude: ve vlasech, když se vysprchujete, v kávě i v čaji, když jdete na oběd, prostě všude. Nedá se s tím dělat nic jiného, než to vydržet do přístavu, kde se voda dá doplnit.
Popojeli jsme o 11 kilometrů dál, kde jsme na konci fjordu naložili zbytek pasažerů (ti sem odjeli ráno na výlet) a vyrazili směrem k Bergenu, naší poslední zastávce na této cestě.
11.) 19. červen 2006 - Bergen, Norsko
Do Bergenu jsem se těšil. Kromě toho, že je to velmi hezké město, dalo se zde najít i několik internetových kaváren, kde si můžete v klidu vyřídit poštu, nebo třeba zjistit, jaká je politická situace doma… I když – kdo by se o to staral na tak krásném výletě?
V minulém cestopise jsem o Bergenu psal, že zde prší 360 dní v roce. Tentokrát nás déšť neminul; naštěstí začal ale až v momentě, kdy jsem se vracel na loď. Měl jsem proto možnost si chvilku posedět v parku a relaxovat.
Fotku přístavní ulice s typickými barevnými mosty jste tu měli už minule, takže jen malá připomínka:
Večer o půl sedmé jsme opustili přístav. Čekala nás večerní farewell show a pak, po jednom dni na moři, opět přístav Bremerhaven.
Jak jsme celou dobu putovali můžete vidět na následující mapě:
Tolik tedy zápisky z dvanáctidenní cesty na nejsevernější místo Evropy podél pobřeží Norska a zpět.
Formát pro tisk