1) 3. červen 2006 – Bremerhaven, Německo
Radši jsme vyrazili do města. Jak jsme ale vystrčili hlavu z terminálu, začalo pršet. Díky k tomu, že jsme šli pohromadě, vzali jsme si taxíka, který nás za pár eur svezl až do centra. Jakmile jsme vystoupili, vysvitlo sluníčko. Když jsme se osvěžili pivem v jedné hospůdce, vydali jsme se na nákupy. Koupil jsem si nový foťák. Bohužel - když jsme přišli zpátky na loď, foťák odmítl fungovat. Prostě den jak vystřiženej z hororu: ráno faktura za injekce, pak protivný déšť a teď foťák. To byla ten den poslední kapka. Radši už jsem na nic nešahal, jen jsem si lehnul a s rukama za hlavou koukal do stropu.
Ale aby to všechno nevypadalo tak zle, kromě všech těchto pohrom jsme s novým spolubydlícím koupili taky nové reproduktory k počítači a – světe, div se - kupodivu fungovaly (aspoň zatím).
Následující den jsme strávili na moři - naše loď plula Severním mořem směrem na sever k norskému pobřeží.
2) 5. červen 2006 – Flam a Gudvangen, Norsko
Po cestě z Německa do Norska nás loď pěkně pohoupala. Ráno jsem se nemohl vyhrabat z postele. Nebylo divu - za včerejší den jsem snědl jeden jediný rohlík. To Vám moc energie nedodá. Můj nový spolubydlící mě ale donutil vyskočit, dali jsme si rychlou pozdní snídani (ta je na lodi od 9:45 do půl 11.) a vyrazili na čerstvý vzduch.
To, co bylo venku, mě doslova ohromilo. Sluníčko svítilo, mráčků na obloze minimum, po včerejším seegangu ani stopa. Naše loď kotvila v nádherném fjordu poblíž městečka Flam. Přístaviště bylo tak malé, že když k molu přirazila naše Astoria, tak byla zátoka plná.
Vyrazili jsme z přístavu po úzké silničce do kopce. Okolí bylo jako z pohádky. Zemědělci pilně pracovali na polích; zima je zde opravdu dlouhá a náročná.
Jak můžete vidět, sníh na vrcholcích v pozadí ještě nestačil úplně roztát. Jen pozvolna se rozpouštěl a proudil v podobě desítek menších říček s vodopády do řeky v údolí. Voda v řece byla tak čistá, že se dala pít. Jak jsme se s kolegou saxofonistou na vlastní kůži přesvědčili, byla velice osvěžující. Na koupání bych ji nedoporučoval, má okolo 4 stupňů Celsia.
Škoda, že jsme měli na místě jen hodinu času na prohlídku okolí. Ticho zde nenarušovala ani pondělní norská dopravní špička na silnici...
Jeden cyklista a jedno auto za celou dobu, to je provoz... Pokud si ale opravdu chcete krajinu vychutnat, zkuste radši vlak. Jezdí úplně všude. Kde se nemůže dostat nějakým průsmykem dál, zmizí v jednom ze stovek dlouhých tunelů, aby se vynořil na nejnepřístupnějších místech.
Naše loď se v poledne ve fjordu pomalu otočila a plula 35 kilometrů směrem na západ, až zakotvila ve 14:30 ve fjordu u vesničky Gudvangen. Skály zde padaly do moře daleko strměji; přístavní molo bylo malé a tak loď zůstala kotvit v prostřed zátoky. Jako spoj na pevninu fungovaly 2 záchranné čluny.
Mému spolubydlícímu se podařilo domluvit, že jsme se dostali s pasažéry na výlet autobusem. Přepluli jsme člunem na pevninu do malého přístavu, který se skládal z jedné restaurace a parkoviště. Kromě tradiční sošky trolla se tu našly i jiné připomínky dávné i nedávné historie této krajiny...
Nastoupili jsme do autobusu, který nás vezl asi 20 minut směrem do vnitrozemí. Po cestě jsme si vyslechli v autobuse zajímavý výklad o okolní krajině. Naším průvodcem byl bývalý učitel, který v tomto údolí kdysi učil. Ukázal nám současnou školu (v současnosti má 2 učitele a 6 žáků). V celém okolí Gudvangenu žije asi 60 lidí; všichni jsou zaměstnaní v jedné malé firmě, která se specializuje na koupelny a kuchyně.
Výklad se však nevztahoval jen na místní okolí. Zajímavá informace také byla, že v Norsku je přes 700 kilometrů silničních tunelů. Nejdelší, který byl otevřen v roce 2005, měří 25 kilometrů.
Autobus nás dovezl až k jednomu malému hotelu na úbočí skal. Bývá otevřen od 1. května do 1. října. V zimním období se sem nikdo nedostane.
Vystoupili jsme a vešli do nádherně upraveného sálu, kde na nás čekalo občerstvení v podobě zákusků, dortu a kafe. Po svačince jsme vyšli jsme na zadní terasu hotelu. Výhled na krajinu byl jedinečný.
Prošli jsme skrz hotelovou halu zpět na parkoviště. Naproti na stráni bylo něco, co by se dalo přirovnat ke skanzenu - malé historické domečky za dřeva, bez jakékoliv izolace, podložené kameny, s vysekanými otvory místo okýnek a se střechou porostlou trávou.
Stejně tak kouzelný, jako samotné domečky, byl výhled na druhou stranu údolí.
To už byl ale čas vrátit se do autobusu. Zpáteční cestou jsme jeli po druhém úbočí hory. Silnice se tu svažuje tak, že během 15ti zatáček překoná převýšení 620 metrů. Její sklon je takový, že lidé, kteří sedí v autobusu vzadu, jsou o 2 a půl metru výš než lidé sedící za řidičem.
Po cestě jsme měli možnost vyfotit si nádherné vodopády, kde se voda z tajícího sněhu hnala po skalách, přepadávala do hlubokých propastí a tvořila malá jezírka, která přetékala do řeky v údolí.
Dojeli jsme zpět do přístavu, kde se s námi průvodce rozloučil a my jsme si už jen počkali na zpáteční "taxík" na loď.
3) 6. červen 2006 – Hellesylt a Geiranger, Norsko
V noci loď překonala vzdálenost 420 kilometrů a v 9:30 dorazila do fjordu Hellesylt. Tady se žádné výlety nekonají, lodě tudy jen proplouvají, ale i tak je to fascinující podívaná.
Stejně tak nádherné jsou malé vodopády po obou úbočích skal.
Nízkou rychlostí jsme pokračovali dál, až jsme v poledne zakotvili u vesničky Geiranger. Podobně jako včera v Gudvangenu musela Astoria zůstat v prostřed zátoky a na pevninu bylo možné se dostat jen pomocí tendru. Z přístavu jsem se vydal po silnici směrem nahoru. Došel jsem až k malému kostelíku.
Odtud byl na celý fjord pěkný výhled. Můžete vidět hned 3 lodě. Vpravo vzadu (ta nejmenší) je naše Astoria. Uprostřed je AIDA blu, která je o něco větší než naše loď a v popředí Costa Atlantika - loď s výtlakem alespoň 3x větším než Astoria.
Cesta na vyhlídku, kam jsem se chtěl dostat, byla dost do kopce. Chvíli jsem stopoval dole u hotelu, ale úterní provoz byl tak slabý, že bylo lepší jít pomalu pěšky. Teprve několik stovek metrů před vyhlídkou se mi podařilo zastavit mladý pár z Holandska v Laguně, kteří mě svezli. Jak cesta nahoru vypadá se můžete podívat zde:
Celý ten hodinový pochod do kopce ale stál za to. Fjord byl odtud vidět jako na dlani. Okolní skály, štíty se sněhem, domečky v přístavu, průzračná voda i všechny tři lodě:
Z místa, kde jsem pořídil tuto fotografii, mě hodně lákal výstup na skálu na protějším kopci nad vyhlídkou. Byl krásně zasněžený. Vydal jsem se mimo turistické cesty porostem. Půda ale byla dost rozměklá, jak jsem se později dozvěděl, ještě před dvěma dny byla celá oblast uzavřená a všude ležel sníh. Nakonec má cesta skončila u prudké, několik desítek metrů hluboké strže. Když už jsem se nemohl dostat dál, alespoň jsem si ten štít vyfotil. Z druhé strany hory vede prý silnice, která je do sněhu vyfrézovaná a sníh výškou přesahuje střechu autobusu.
Vrátil jsem se na vyhlídku. Tam jsem se setkal s kapelníkem a také naším basistou; společně jsme se vydali na cestu zpět. Asi po 400 metrech jsme narazili na malý mramorový památník v podobě velkého trůnu, který zde byl postaven v roce 2003 na počest královny Soni, která se zasloužila o rozvoj regionu.
Nazpět k lodi jsme sešli pěšky. Krajina je opravdu jedinečná a neuvěřitelně čistá. Voda se zde dá pít přímo z vodopádů.
Večer nás na lodi čekal už jen Foodbasar. V klidu jsme si to odehráli a těšili se na zítřejší drill.
4) 7. červen 2006 – Bergen, Norsko
Hned po snídani nás oficíři vyhnali na palubu - nácvik evakuace pro případ požáru. Jinak řečeno drill. Vzhledem k tomu, že v Bremerhavenu přišlo hodně nových členů posádky, staff capitan (velitel posádky; druhá nejvyšší hodnost na lodi) si z každého člunu někoho přezkoušel. Díky tomu se cvičení protáhlo až do oběda. Teprve pak se dalo vyrazit ven.
Městečko Bergen je známé kromě nádherné barevné přístavní ulice především svým škaredým počasím. 360 dní v roce tady prý prší. Dnes jsme měli štěstí, déšť se neobjevil za celý den.
Ke každému městu s historií patří i náměstí s památníky. Ten největší, který připomíná slavné postavy z historie Bergenu, je umístěn jen kousek od rybího trhu u přístavu. Kolem něj je malá fontána a spousty laviček, kde relaxují desítky lidí, především studentů.
Snad na každém rohu zakopnete o obchůdek s typickými norskými svetry, čepicemi nebo šálami. Výjimkou na tričkách či přívěscích nejsou ani motivy vikinga - válečníka a původního obyvatele tohoto území.
Asi nejstarší stavbou ve městě je původní vojenská pevnost. Ze strážní věže je dnes věž vyhlídková. Architektonicky mi tato posádka velmi připomíná Špilberk u nás v Brně - i když není tak velká.
To by bylo z Bergenu asi vše. Naše loď odplouvala z přístavu po šesté hodině večer a nabrala kurz směrem na jih přes Lysefjord do Německa.
5) 8. červen 2006 – Lysefjord, Norsko
Lysefjord je další velmi navštěvovanou atrakcí. Patří k nejkrásnějším fjordům v Norsku, na vrcholcích skal jsou hotely a lidé, kteří se opalují na útesech, mávají pasažérům kolemplovoucích lodí. Tak to alespoň je, pokud svítí slunce. Tentokrát ale bylo dost pod mrakem, viditelnost jen pár desítek metrů, takže se fotit vůbec nedalo. Stejné počasí zůstalo po celý den, který jsme strávili plavbou zpět do německého Bremerhavenu. Takže závěrem už jen mapa:
Mějte se všichni hezky, další příběh z cesty tady bude okolo 21. června.
Formát pro tisk