1) 26. květen 2006, Gibraltar
Jak jsme procházeli městem, počasí se měnilo každou minutou; ostrý studený vítr střídal horké slunečné bezvětří..
Rozloha města je jen několik kilometrů čtverečních. I přes svou zanedbatelnou velikost zde byly v minulých stoletích sváděny těžké boje za každý metr území. Jako památka na tyto doby jsou po městě desítky soch věnovaných jak vojevůdcům, tak i vyhnaným obyvatelům. Kromě těchto pomníků jsou ve městě k vidění i stará vojenská děla ze všech možných etap historie.
Došli jsme až na druhou stranu města (což při tak malé rozloze nebylo tak těžké). Odtud se dá vyjet lanovkou až na Top Rock, tedy na skálu přímo nad městem. O tom, že taková jízda je lehce adrenalinová, nemůže být pochyb - zvlášť v takovém silném větru.
Dojet ale až na vrcholek stálo za to. Na následujících fotografiích můžete vidět celou rozlohu britského Gibraltaru. Na severní stranu sahá až k letištní přistávací dráze (to je ten šedý široký výběžek do moře); to, co je za ní, už patří Španělsku.
Stejně tak je zajímavý pohled na zbytek města s přístavem a suchým dokem na opravu lodí. Dál už není nic, jen voda.
Hezký byl i pohled na odvrácenou stranu, směrem k Atlantickému oceánu.
Důvodem, proč jsme se trmáceli až do výšky 470 metrů nad mořem, nebyl však jen krásný rozhled. Ve zbytkách pevnosti žijí a volně pobíhají opice. Nejsou to vůbec plachá zvířata, naopak vám rády zapózují před objektivem. Běda však, jestli uvidí, že máte něco k jídlu. Okamžitě se na vás vrhnou a poperou se s vámi i o poslední hranolku. Nepohrdnou však ani kabelkou či fotoaparátem. A zkuste si pak za nimi běžet po hřebenu skály!
Ale abych ostatním nekřivdil, nejsou to jediní obyvatelé hory. V hejnech se zde slétají i rackové. Ti už ale tak rádi nepózují.
Jak už jsem psal, na vyhlídce byl pořádný vítr; brzo jsme se tedy vydali na zpáteční cestu. Teprve ale na ní jsme se potkali s pořádnou tlupou opic.
Jejich drzost je až tak velká, že se klidně nechají vozit na taxících...
Pak už jsem si jenom po cestě koupil na památku triko a ostrým krokem zamířil k lodi. Akorát jsem stihl večeři. Večer se už nic zajímavého nedělo; nabrali jsme nové turisty, ve 23:30 zvedla Astoria kotvy a vydala se na cestu do španělského města Cadiz, které leželo 148 kilometrů před námi.
2) 27. květen 2006 – Cadiz, Španělsko
Ranní nádherné počasí využili velitelé naší lodi k vyhlášení cvičného poplachu - tentokrát pro případ požáru. Nechali nás stát na palubě lodi asi půl hodiny v záchranných vestách a pak nás propustili. Někoho to hraní na vojáčky prostě baví...
Po drillu jsme vyrazili do města na krátkou "předobědovou" obchůzku. Vítr na přístavním molu byl tak silný, že doslova podtrhával lidem nohy. Po obědě jsem si zřídil na recepci na lodi malou trezorovou schránku, kam si člověk může uložit peníze, aby se neválely v kajutě; schránka bývá k dispozici zdarma.
Uličky přímořského města Cadiz jsou podobné jako na Maltě či Sardinii - úzké, zakřivené a plné obchůdků. Některé vedou k moři, jiné zase na různá náměstí.
Na každém náměstí nechybí kromě restaurací alespoň jeden kostel či socha.
V centru přímořského města samozřejmě nemohla chybět ani tržnice s rybami a ovocem.
Když jsem pokračoval v procházce dál, všiml jsem si krásné výzdoby u všech vchodů do budov. Jsou obloženy kachličkami s většinou modrým krásným vzorem a nechybí tady ani kovaná mříž, ornamenty okolo klenby a kazetový strop. Nádhera.
Došel jsem se až k nejvyšší stavbě v Cadizu - ke Katedrále. Na náměstíčku před ní bylo několik dětí v modrém stejnokroji - ve Španělsku se chodí do školy i v sobotu. Nejdřív jsem si tento chrám vyfotil z venku ze zadní strany a pak i z průčelí (podívejte se na lidi, kteří jsou na schodech, jak jsou malinkatí...)
Podařilo se mi udělat pár (ne moc kvalitních) snímků uvnitř.
Procházkou po nábřeží návštěva Cadizu pomalu končila.
Vítr, který vanul od moře směrem na pevninu, hnal miliony zrnek písku a drobné kapičky vody proti nám. Dostat se po molu do lodi znamenalo zavřít oči a pevně se vzepřít. Kromě této malé kameno-vodní spršky však vítr taky vytvářel na moři vlny. Ty byly natolik silné, že naše loď (která váží přes 17´000 tun) se pohupovala, i když byla pevně přikurtována silnými lany k pevnině.
Večer bylo na programu čtení kapitol z historie. Měli jsme sraz v sále až v 11 večer. Většina pasažérů ale už dávno spala, nebylo pro koho hrát, takže jsme se po chvíli rozešli spát taky. Navíc se v noci opět posunuje čas, můžeme spát o hodinu dýl.
Další zastávkou byl Lissabon, hlavní město Portugalska. Vzdálenost: 463 kilometrů.
3) 28. května 2006 – Lissabon, Portugalsko
Do hlavního města Portugalska jsem se opravdu dost těšil. Málokteré město má tak bohatou a dlouhou historii. Počasí v zálivu - no, podívejte se sami... Mimochodem - na špičce kopce na levém břehu je vidět velká socha Ježíše Krista, která je zmenšenou replikou sochy, kterou můžete najít v Riu v Brazílii. Most přes celý záliv zase připomíná Bay Bridge v San Francisku.
Během procházky po městě (ten den bylo 35 stupňu Celsia) jsem nachodil asi okolo 12ti kilometrů. Centru města je úžasné - spousty restaurací a kaváren, mozaikové chodníky, starobylé oblouky...
Jeden rozdíl tady ale oproti ostatním přímořským městům, které jsme navštívili, byl. Byla to městská hromadná doprava. Jako základní prostředek, pokud se chcete dostat ze vzdálených čtvrtí, je klimatizovaný rychlovlak. Po městě pak samozřejmě jezdí i autobusy, rozsáhlá je i síť metra. Co je ale opravdu jedinečné, jsou tramvaje. Zajímavé je, že jsou dřevěné a bez oken; většinou žluté (nebo červené), a mají velice úzký rozchod kol (nechápu, že se nepřevrátí). Svezení stojí 1 Euro.
Jak jsem už předeslal, tak město je plné historie - vždyť bylo domovem na příklad mořeplavce Vasco de Gammy (most na druhé straně zátoky nese jeho jméno). Budovy i památky jsou vzorně udržovány – příkladem je třeba úřad vlády…
Jinak jsou ale ulice svědkem i novodobého umění v podobě různě rozmístěných a pomalovaných soch býků...
Zpět ale k historii. Jednou z nejstarších pamětihodností města je tato katedrála pany Marie. Opravdu nádherná stavba, velikostí srovnatelná s katedrálou v Cadizu.
Když stoupáte od této katedrály městem nahoru, uličky jsou stále užší a zdobenější...
... až se dostanete k bráně pevnosti svatého Jiří.
Vstup dovnitř sice stojí 3 Euro (nově zavedený poplatek), ale návštěva stojí za to. Kromě sochy svatého Jiří...
... je odtud přes historická děla nádherný výhled na celé několikamilionové město.
Můžete si samozřejmě prohlídnout kromě ochozů a zahrady i samotné centrum pevnosti (tedy spíš co z ní zbylo). Dá se jít až na nejvyšší věže.
Bohužel jsme měli na prohlídku města málo času. Snad se sem ještě někdy dostanu.
4) 29. – 30. květen 2006 – See2 - čili Moře na druhou
Po tom, co jsme 28. května ve 20:00 opustili portugalský přístav, nabrali jsme kurz přímo na sever. Čekali nás 2 dny na otevřeném moři, během kterých jsme se měli přesunout o 1´700 kilometrů dál. Cesta vedla navíc přes Biskajský záliv, který je pověstný svým větrným počasím.
Pokud člověk nemá námořnickou krev, tak je tu celkem reálná šance, že si těch prvních pár týdnů určitě užije. Několik rad, pokud chcete takovou cestu absolvovat:
a) Prášky:
- na recepci dostanete zdarma prášky proti mořské nemoci.
- Kinedryl vám nepomůže.
- berte je 3 hodiny před vyplutím! Později už Vám nemusí pomoct.
- berte MAXIMÁLNĚ 3 za den!
b) Magnetická náplast:
- dostanete ji od doktora.
- působí magnetickým vlněním na kůstky v uchu, které mají za úkol koordinaci pohybů.
- jsou možné i vedlejší účinky
c) Náramky s tlakovým bodem:
- dají se sehnat na lodi, stojí okolo 8 Euro.
- působí na zápěstí a regulují tlak krve.
- nevěřil bych, že to pomáhá; ale zabralo to
- v případě nutnosti stačí na knoflík lehce zatlačit po dobu několika sekund
d) Injekce:
- dostanete od doktora hned 2, a to do každého boku jednu.
- ještě 2 dny po té nebudete moci spát na boku ani si pořádně sednout
- stejnou dobu budete mít strašné sucho v ústech
- připadáte si jak po obrně, vaše pohyby jsou pomalé, artikulace špatná
- zabírají okamžitě
e) Pfeffer-vodka:
- vodka s pepřem.
- zabírá taktéž okamžitě, ale jen krátkodobě...
f) Pytlík na zvracení:
- noste vždy s sebou!
f) Postel:
- nejlepší místo na světě!
Naprosto ideální je nakombinovat všechny možnosti dohromady. Pak máte reálnou šanci, že to snad nějak přežijete. :-)
Jinak se toho za ty 2 dny moc neudálo. První večer jsme nehráli, druhý byla crew show, kde jsme doprovázeli nějaké písničky. Pak jsme vždycky zapadli do crew baru...
Teď jsem si uvědomil, že pořád píšu, že chodíme večer na pivo do crew baru a zatím jsem Vám ho ještě neukázal. Tak tady je.
Je to taková malá kantýna na palubě C (tedy těsně nad vodou). Televize se tady nikdy nevypíná, hraje pořád. Stejně tak světýlka, která jsou rozvěšena okolo místnosti. Tam, kde je obraz chobotnice, to je protipožární přepážka. Za ní je výčepní pult, který má otevřeno každý večer od 21:00 až do 1 hodiny ráno. K dostání jsou tu cigarety, točené i lahvové pivo, vodka, gin, whiskey,... no a občas i nějaký nealko. Výhodou je, že se zde neplatí penězi, ale osobní kartou, kterou má každý člen posádky. Odpadá tím problém s počítáním drobných mincí, což bývá někdy dost náročné (zvlášť po půllitru vodky a pár pivech...) :-) Účet vyrovnáváte jednou za 14 dní na recepci. Kromě toho - ve výčepu obsluhuje Rus, takže se domluvíte i česky...
5) 31. květen 2006 - Honfleur, Francie
Konečně pevná zem! Už jsem skoro nedoufal, že ji někdy uvidím. Poslední 2 dny, kdy se loď houpala za strany na stranu, jsem z 90% prospal. Připadalo mi skoro neskutečné, že si můžu dát sprchu v koupelně, která se mnou nebude házet do stran a dokonce ani se houpat...
Při pohledu ven jsem ale také zjistil, jak se mění podnebí zároveň s cestou. Zatímco v Lissabonu bylo 35 stupňů ve stínu a slunce zapadalo před 21. hodinou, tak tady ve Francii bylo světlo bylo i o čtvrt na jedenáct večer. Ale ta zima! Jen 11 stupňů!! A podle zpráv na BBC v Německu sněží...
Po včerejší crew show šli všichni pasažeři brzo spát. Dnes je čekal výlet do Paříže. Zkuste sami posoudit, jestli takový výlet má smysl: venku zataženo, sedíte 3 hodiny v autobuse, pak strávíte 3 hodiny v Paříži a pak zase 3 hodiny v autobuse na cestě zpět. Vy, kteří jste v Paříži byli, jistě víte, že na zběžnou prohlídku tohoto města by vám nestačil ani týden. To už je lepší zůstat na lodi...
Po pravdě řečeno se mi do chladného počasí vůbec nechtělo. Ale i tak jsem vyrazil po promenádě, která vedla mezi plavebním kanálem a parkem (v parku jsem zahlédl běhat bezstarostně malé děti jen v kraťasích a v tílkách a málem jsem při tom pohledu zmrzl).
Jak jsem ale postupoval směrem do městečka ležícího na pobřeží Normandie, jako by ani ošklivé počasí nemělo vliv na atmosféru, která z uliček a domů vyzařovala...
Nádherné úzké domy s malinkými obchůdky a restauracemi v přízemí působí na kolemjdoucího člověka dojmem, jako by se propadl časem o 200 let zpátky; běh dějin se zde úplně zastavil (až na moderní plachetnice kotvící v malém přístavu uprostřed města). Nejlépe můžu tento pocit vystihnout myšlenkou, že člověk má chuť se zastavit u některého z domů, opřít se o jeho stěnu, splynout s ní a pak jen do nekonečna pozorovat vlastní okolí...
Dojem z dávných časů umocňuje i tento (dosud funkční) kolotoč, umístěný hned vedle kotvících lodí.
Když se vydáte uličkami až na konec města, narazíte na historický maják, který dnes slouží spíš jako tichý pozdrav projíždějícím autům a parkujícím karavanům, než jako upozornění připlouvajícím lodím, že jsou velmi blízko pobřeží.
Na zpáteční cestě do centra jsem narazil i na muzeum francouzského hudebního skladatele Erika Satieho, který žil a tvořil v období impresionismu na přelomu 19. a 20. století.
Co by to ale bylo za Francii, kdyby se zde neobjevil žádný ateliér či galerie? Ani Honfleur není vyjímkou; svá díla tu vystavují desítky umělců, ať už se jedná o obrazy, sochy nebo třeba plastiky. K velmi často zobrazovaným předmětům patří housle. Z desítek výkladních skříní mě snad nejvíce zaujala tato plastika.
Už jste si určitě všimli, že nejhezčí skvost z každého navštíveného místa si nechávám vždycky na závěr. Ani tady to nebude výjimka. Je to poměrně velký kostel, který dost připomíná severoevropskou architekturu - je celý postavený ze dřeva.
Ať už jste se podívali na kůr k varhanům, na klenby, sloupy, lavice či cokoliv jiného, vše bylo za dřeva. Celkový dojem dotvářela tichá hudba (housle s klavírem), která se nesla celou stavbou.
Člověk nemusí mít k církvi, k víře, kostelům ani historii ani nějaký zvláštní vztah, ale pokud jste vešli dovnitř, doslova vás to přinutilo si sednout a jen v tichosti poslouchat hudbu a pozorovat. A aby toho nebylo ke sledování málo, tak tento kostel má 2 hlavní oltáře, oba umístěné pěkně vedle sebe. Právě takhle:
Naprosto magické místo. Nejen kostel, ale celé městečko. Mám takový dojem, že se sem v druhé polovině července ještě dostanu a už teď se sem moc těším.
Večer jsme se tradičně sešli v crew baru, měli jsme malou rozlučkovou slavnost se saxofonistou a basistou, kteří nás v Německu za 3 dny opustí a pojedou domů. Nakonec - důvod pít se vždycky najde...
V noci se zase posunoval čas o hodinu zpět a loď mířila směrem k bílým doverským útesům.
6) 1. červen 2006 – Dover, Anglie
Za těch několik málo nočních hodin jsme přepluli 267 km přes kanál La Manche a vzbudili se v britském přístavu. Během dopoledne odjeli všichni pasažéři (a s nimi i někteří členové posádky) na výlet do Londýna, který je odsud vzdálen asi hodinu cesty autobusem. Při výstupu z lodi nás tentokrát místo obvyklých hliníkových schodů čekala krásná chodba s červeným kobercem až do terminálu.
Dover je jakousi vstupní branou do Británie. Angličané prý tvrdí, že když plují z Evropy trajektem (z městečka Calais ve Francii, které je za dobrého počasí vidět) a uvidí bílé doverské útesy, tak už jsou doma. Jinak je to normální malé městečko, jehož dominantou je pevnost na kopci. K té se dá z přístavu dostat asi po půl hodině chůze.
Dovnitř jsme se však nepodívali; snad jindy. Když sejdete zpátky do města, tak vás přivítají typické britské ulice - uzounké cihlové domy v řadě, malá předzahrádka s kovovým plotem, bílá okna... Stejně tak je typické i počasí - zataženo a déšť.
Některé věci jsou po celé Evropě stejné. Jednou z nic je určitě pouť. Na jednu jsme v Doveru narazili. Kromě kolotočů, stánků s plyšákama a střelnicema tady nechyběla ani cukrová vata. Jak bylo vidět, místní lidé jsou na podobné počasí zvyklí, chodili tady klidně v triku s krátkým rukávem.
Když jsme prošli parkem dál, dostali jsme se přímo do centra Doveru - ulice plná obchůdků a krásných britských restaurací po obouch stranách, mezi tím sem tam nějaká památka či ukazatel směru...
No a na závěr jedna fotka z konce této ulice. Za kašnou (jako kdyby té vody tady nebylo dost) vlevo hospůdka "Dicken´s Corner - Dickensův koutek" a v pozadí ještě jednou silueta pevnosti v mlžném oparu.
Tímto pohledem jsme se s Británií rozloučili. Naše loď zvedla hodinu po půlnoci kotvy a vyrazila na cestu směrem k německému přístavu Bremerhaven, který ležel 622 kilometrů daleko - tedy noc a den a další noc plavby před námi.
Do Bremenhavenu jsme připluli 3. června v 7 hodin ráno. Postřehy z tohoto německého přístavu tady budete mít příště. Tady je ještě mapa naší cesty:
Mějte se všichni moc hezky. Slyšel jsem, že u nás doma je 8 stupňů pod nulou (typické červnové počasí), takže hoďte plavky do skříně, nazujte brusle a hurá na letní dovolenou! 9. června se vrátím s M/S Astoria do Bremenhavenu a pošlu Vám další vyprávění z cesty, tentokrát směrem do Norska.
Formát pro tisk