Přestěhoval jsem se do kajuty 901, kde jsem bydlel s naším saxofonistou. Kajuty pro personál lodi jsou úplně jiné než pro pasažery. Jsou dvoulůžkové, s jednou velkou skříní, umyvadlo je v kajutě a sprcha se záchodem je společná se sousední kabinou (tam bydlí náš kapelník - tedy v té sousední kajutě, ne na záchodě).
Večer jsme se s kolegy z kapely sešli uprostřed horní paluby, kde se místě, které je zastřešené sítí, dá hrát nohejbal. Hráli jsme asi hodinku, bylo to skvělé – jen si to představte: luxusní loď, která vás unáší po Středozemním moři, v dáli na obzoru se rudé slunce pomalu potápí do modrých vln a vy si klidně kopete do balónu... Super.
Naší příští zastávkou byl zase Dubrovnik, vzdálený 603 kilometrů.
1) 20. květen 2006 - Dubrovnik, Chorvatsko
Do Dubrovniku jsme připluli až ve 14:00 hodin odpoledne. O půl třetí jsem musel znovu absolvovat cvičení pro nové členy posádky a teprve potom se mi podařilo dostat se z lodi. V přístavním terminálu je malá kavárnička s internetem, takže jsem odsud poslal domů první stránku webu. Po cestě do města, asi kilometr od lodi, se nám podařilo najít hospodu, kde měli německý televizní kanál D:SF, který jako jediný německý program vysílal přímý přenos hokejového utkání. Stihli jsme druhou a třetí třetinu semifinálového utkání ČR – Finsko; vyhráli jsme 3:1.
Odpoledne jsme se vrátili na loď, v 19:00 byl sraz s kapelníkem a přestěhovali jsme na záď lodi bicí a klávesy. O hodinu později byla zvuková zkouška, dali jsme si pivečko a ve 21:00 začali hrát na zadní palubě, přímo u bazénu. Končili jsme po 23. hodině, o půl dvanácté v noci zvedla loď kotvy a vyplula směrem k městu Valletta na Maltě, které leželo 872 kilometrů před námi.
2) 21. květen 2006 - opět na moři
O televizním programu, který nepřetržitě snímá cestu naší lodi a podává různé informace o poloze lodi, teplotě vody a vzduchu a dalších věcech, jsem se už zmínil. Mezi nimi je i jeden údaj, který je označen jako "Seegang". Ten udává, jak velké jsou vlny a jak moc se loď bude houpat. Má stupnici od 1 do 12. Mě samozřejmě vyhovuje nejlépe 1, kdy je moře rovné jako německá dálnice, ale vzhledem k tomu, že jsem si zvykl i na české panelové dálnice, tak jakž-takž snesu i seegang 3. Pak už to začíná být od čísla 4 horší… Při diskuzi jsem se od kluků průběžně dozvídal, jak zvládali houpání na prvních cestách oni a kolik toho dnes snesou. Většině z nich začíná být špatně až tak od čísla 9. Vyslechl jsem si ale také vyprávění o cestě, kdy přeplouvali s lodí z Grónska na Island a seegang byl 12+++. Vlny byly tak obrovské, že převyšovaly 8mi patrovou Astorii. Kapitán to tenkrát musel otočit a tak tak, že se mu podařilo s lodí zakotvit v jednom malém fjordu. Na řadu přišla i povídka o sesterské lodi Astor, která se při plavbě z Ameriky dostala do hurikánu. Všichni lidi byli v prostřed lodi, stoly se vyrvaly z podlahy a lidem přerážely nohy i ruce a loď se ve finále naklonila na bok pod úhlem 40 stupňů. Nakonec to ale loď i kapitán ustáli.
Musím říct, že taková historka vám přijde celkem zajímavá, pokud sedíte doma, v obýváku nebo v pracovně na židli. Pokud ale sedíte na houpající se lodi a všude kolem je jenom nekonečná plocha tmavě modré vody, dostává takový příběh úplně jiný nádech. Nicméně to k cestování na lodi prostě patří – stejně tak jako další veselé příběhy, ať už jsou či nejsou pravdivé. Jedním z nich je i historka našeho saxofonisty o tom, jak se na výlet na lodi vydal kdysi i jeden starší manželský pár z německa. Pan Haselpfeffer (což v češtině znamená "králík na pepři") však v noci zemřel. Tuto smutnou skutečnost zapomněli sdělit šéfkuchařovi - kdo by taky předpokládal, že tato skutečnost může být pro šéfkuchaře důležitá. Pokud už tušíte, že se náhodou druhý den na jídelním menu objevil králík na pepři, máte pravdu. Paní Haselpfefferová, tou dobou už několik hodin vdova, přišla na večeři a na jídelním lístku našla ... manžela.
Ale zpět do reality. Dopolední zkouška i odpolední zevlovačka proběhla v klidu, stejně tak večerní willkommen show (show na uvítanou). Kluci šli po hraní ještě na slivovičku do crew baru, ale já jsem jenom v rychlosti dopsal web a pak jsem to zalomil, abych měl dost sil na zítřejší prohlídku města Valletta na Maltě.
3) 22. květen 2006 - Valleta, Malta
Na Maltě nás v 8 hodin ráno přivítalo slunečné počasí. Víc než to. 35 stupňů ve stínu. Sotva se dalo dýchat. Pohled na přístav byl překrásný.
V 10:15 nás čekala zkouška s opravdovou legendou – Hein, bývalý námořník a akordeonista, který kromě zpívání vypráví nejrůznější historky. Hraje většinou pochody, sem tam valčík, doprovázení nebylo složité, v 11 už bylo po zkoušce. Po rychlém obědě jsem vyrazil ven z lodi, na prohlídku města. Hned po vystoupení z lodi se mi naskytnul ojedinělý pohled. Jen málokdy je možné na Astorii vidět obě kotvy spuštěné, snad jen při údržbě. Většinou se používá jen jedna.
Město je plné parkujících aut všech možných typů. Pokud se dobře podíváte na následující fotku, tak zjistíte, že tato Škodovka má řízení na druhé straně. Malta dlouhá léta patřila pod Velkou Británii, proto se tady dodnes jezdí vlevo. To vám může při přecházení silnice způsobit problém (podobně jako v Anglii), protože pokud jste zvyklí rozhlédnout se nejdřív vlevo, tak než otočíte hlavu, už vás něco smete...
Po městě se dá chodit pěšky, nebo se můžete nechat povozit v krásném fiakru...
Jak jsem říkal, auta parkují opravdu kde se dá... Jen nevím, jak pak vyjíždí.
Při procházce městem narazíte na spousty uliček a v nich krásné stavby. Vše se dělá z vápence - dobře se s tímto materiálem pracuje a hezky to vypadá (na fotografii justiční palác).
Chrám spadající pod ochranu UNESCO.
Došel jsme až do královské zahrady. Výhled na město byl jedinečný, stejně tak okouzlující byla i samotná královská zahrada, plná fontánek, altánků, květin, palem, keříků...
Horko a žár byl spalující, takže rychle se posilnit na zpáteční cestu…
... a zpět na loď, kde v 5 hodin proběhla krátká zkouška s houslistou na show, kterou už jsme na minulé cestě hráli.
Po večeři už to vzalo rychlý spád. V 19:15 první show s houslistou, pak pivo, ve 20:30 druhá show a další pivo. Ve 22:00 už jsme hráli v sále a ve 23:00 začala show s Heinem. Po tom pivo s Heinem v baru na zádi. Přesně o půlnoci mi všichni z kapely zazpívali "Happy birthday" anglicky, německy a česky. Přesunuli jsme se do crew baru. Bylo tam narváno, klimatizace v parné noci nestíhala, navíc došel led - i tak jsme ale oslavili parádně. Asi v 1 hodinu ráno na nás přiletěl člen požární hlídky, abychom nedělali takovej kravál. O půl 3 ráno jsme si (opět) připili, tentokrát už slivovičkou (Ballantines došla). Šel jsem spát okolo půl 4 ráno. Prima oslava narozenin…
4) 23. květen 2006 - La Goulette, Tunis
Pokud jsem tvrdil, že včera bylo velké horko, tak dnes bylo počasí opravdu extrémní. 38 stupňů ve stínu, to už mluví za vše. Naštěstí je Astoria klimatozovaná, takže se vevnitř dalo bez problémů přežít. Horší to ale bylo venku.
Po krátké zkoušce v 11 hodin s Heinem a po rychlém obědě jsme vyrazili ven. Byla to typická Afrika. Všude samá špína a smrad. I tak jsme riskli koupel v moři.
La Goulette byla kdysi pravděpodobně francouzská pevnost. Dnes je to jen jedno velké přístaviště a okolo stojí několik hotelů a budov, které obrůstají palmy a vytváří tak aspoň trochu stínu, jako třeba u této policejní budovy.
Zbývající architektura je typická.
Zbytky pevnosti jsou roztroušeny mezi sítí asfaltových cest a novostavbami hotelů. Vypadá to děsně.
No, suma sumárum: do Tunisu bych na dovolenou nejel. Alespoň ne sem. Výhodou jsou prázdné pláže, ale daň v podobě špíny a smradu je moc vysoká.
Odpoledne se toho už moc nedělo. Večer jsme nehráli, měli jsme volno. Sedli jsme na pár piv si nejdřív na zadní palubě, pak jsme se přesunuli do capitan´s clubu, okolo půlnoci jsem si dal další pivečko v crew baru a hurá na kutě.
5) 24. květen 2006 - Cagliari, Sardinie (Itálie)
Když jsme přirazili v 7:30 ke břehu Sardinie, přístavní molo bylo tak vysoko, že zakrývalo okénko do naší kajuty. Díky tomu jsem se vzbudil až v 9 hodin. Snídani už jsem nestihl, ale aspoň jsem mohl o to rychleji vyrazit ven. Jen jsem se ještě z horní paluby mrknul, jaké máme počasí...
... a zároveň jsem si vybral i místo, kam se půjdu podívat. Byla to ta pevnost nahoře ve městě. Největším problémem bylo dostat se přes šestiproudou silnici na břehu. Jsou zde sice značené přechody, ale nezapomínejte, že jsme v Itálii. Když jsem se zdárně dostal na druhou stranu, začal jsem nejrůznějšími uličkami stoupat městem vzhůru. Architektonicky je Cagliari podobné na město Valletta na Maltě, jen je to všechno v horším stavu - polovina města se opravuje. I přes to, že jsou uličky uzounké a na každém rohu stojí lešení, všichni tady jezdí velice rychle a parkují kde se dá.
Asi po půl hodině ostré chůze jsem se dostal na hradby pevnosti, které byla vidět už z lodi. Rozhled byl pěkný, podobně jako v zámecké zahradě na Maltě...
Zdálo se, že všechny historické stavby ve městě se opravují. Snad až na jednu výjimku; tou byl chrám panny Marie ze 17. století. Ať jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi ho dostat celý do objektivu, takže ho tady máme na dvakrát. Nejdřív horní část s věží…
A teď ta spodní, nádherně zdobená část.
Ačkoliv se zvenku zdál kostel veliký a světlý, vevnitř byl naopak tmavý a nepůsobil nijak mohutně.
Pokračoval jsem procházkou v uličkách. V jedné boční ulici jsem narazil na několik desítek vojáků, kteří na malé vyhlídce nad městem slavnostně vytahovali na stožár vlajku. Dívali se po mě nějak divně, tak jsem je radši s foťákem neprovokoval. Pokračoval jsem dál až na druhou stranu původního opevnění. To už ale byl nejvyšší čas vrátit se na loď, neboť jsme měli odplouvat už ve 14:00 a všechna posádka musí být hodinu před vyplutím na palubě. Po zpáteční cestě jsem narazil na místní školní autobus. Stihl jsem ho vyfotit jen tak tak, a to ještě díky tomu, že ho bylo (díky dětem) slyšet opravdu hodně daleko.
Když jsem sešel dolů, už mě celkem bolely nohy, takže jsem byl rád, když jsem se konečně dostal k naší Astorii. Na obědě jsem se potkal s naším saxofonistou, kterému se podařilo vyfotit při jeho procházce městem tuto fotografii. Jak z reklamy na kočičí žrádlo, že? :-)
Odpoledne po obědě byla zkouška s kapelou a loď vyplouvala na cestu směrem ke Gibraltaru, který ležel 2 dny plavby před námi. Trochu problematické bylo vyplutí od mola - v přístavu se zdvihl boční vítr a znesnadňoval odražení od břehu. Paralelně s tím se ozvalo hlášení palubního rozhlasu, který upozornil všechny pasažéry i posádku, že nás čeká seegang 6 (co to znamená už víte). Když ve 4 hodiny přišel mechanik lodi zabednit okno v kajutě, začínal jsem mít strach.
V 17:30 byl Columbus Club, předávání odznáčků. Začínalo se se mnou všechno točit a houpat. Vlny v moři narážely do lodi z pravého boku, takže se loď kymácela nejen nahoru a dolů, ale i zprava a zleva. Výškou při nárazu dosahovaly až do 4 patra lodi - tedy asi 9 metrů vysoko. Podařilo se mi ještě zahrát první poslechovku a fanfáry při příchodu kapitána lodi. Byl jsem jak při obrně. Nemohl jsem pohnout ani rukama, ani se postavit na nohy. Basista mě odtáhnul za podium. Tam jsem ležel (napůl v bezvědomí) asi hodinu, než program skončil a než přišel doktor. Dostal jsem 2 injekce a speciální magnetickou náplast za ucho, která má působit na kůstky ve středním uchu. Pak mě kluci odtáhli do pokoje. Spal jsem v kajutě asi 3 hodiny, než byl čas jít hrát hlavní show, kde jsme doprovázeli houslistu. Vzhledem k tomu, že podium je v Astorii umístěno na špici lodi (tam to hází nejvíc), bylo to pravé peklo. Ani nevím, jak se mi to podařilo zahrát, nepamatuju si z toho vůbec nic. Sotva jsme dohráli, tak jsem se odkutálel do kajuty a spal až do rána.
6) 25. květen 2006 - Na moři (aneb peklo ustupuje)
Jak jsem se ráno dozvěděl, tak přepověď byla trošku milná. Seegang dosáhl až k číslu 8. Díky zabedněným oknům jsem se vzbudil až o půl 10. Sotva jsem stál na nohách. Těsně před jedenáctou hodinou, než jsme měli hrát na Fruschoppen na zádi lodi, se mnou zašel kapelník do obchodu na lodi a koupili jsme speciální náramky na zápěstí, které mají ze spodní strany knoflík. Ten působí na proudění krve a reguluje tlak. Hráli jsme pak hodinu na zádi u bazénu, loď se houpala na všechny strany (seegang 4). Sotva jsme se stačili najíst, už jsme měli zkoušku na večerní závěrečnou show. Musím říct, že kombinace magnetické náplasti za uchem, 2 injekcí a tlakových náramků mě sice trochu uspávala, ale za to působila opravdu dobře.
Pro vaši představu, jak vypadá otevřený bazén na zádi lodi, přikládám foto (je to focené v noci).
Večerní show na rozloučenou začínala ve 21:00. Končili jsme o půlnoci. Byl jsem úplně vyždímanej, takhle mizerně mi nebylo ani nepamatuju. Naštěstí se zítra ani pozítří asi nebude hrát, tak bude čas to vyležet.
7) 26. květen 2006 - Gibraltar
Ráno jsem se výborně prospal. Nebylo kam spěchat, loď připlula do přístavu až o půl 2. odpoledne. Určitě se zajdu podívat do města, abych mohl tuhle webovou stránku poslat. Závěrem přidávám mapu cesty, kterou jsme absolvovali:
Formát pro tisk