Zrovna jsem se chystal vyjít ven z příletové haly, když se přede mnou zjevil letištní zřízenec v civilu, který měl za sebou dva ozbrojené maníky. Dost nedůvěřivě se díval na moje zavazadla a zjevně se chystali k důkladné prohlídce. Položili mi otázku: „Where are you from?“ Zareagoval jsem, že „…from Czech Republic“ a jestli chce vidět můj pas. Chlapík se jen na vteřinu zamyslel a potom z něj vypadlo: „Poborsky?“ Zajímavá kontrolní otázka… Naštěstí jsem zareagoval správně: „Its our football player“. Chlapík se jen usmál, prohodil obligátní „OK“ a nechali mě jít. Ufff…
1) 10. května 2006 - příjezd
Před letištní halou jsem si chytil taxíka. Chvíli jsme se pokoušeli domluvit – já německy i anglicky, chlapík turecky… Nakonec pochopil, o co se mi jedná a za pár vteřin už žlutý zánovní Fiat vyrazil zostra směrem k terminálu v přístavu. Tam si chlapík řekl o 25 Eur, vyložil mi zavazadla a zmizel.
Vešel jsem do haly a zamířil k vojákovi, abych se zeptal na cestu k lodi Astoria. Tento po zuby ozbrojený zřízenec (2 pistole za pasem, neprůstřelná vesta a samopal přes prsa) mi oznámil, že Astoria kotví asi kilometr odsud. Nezbývalo než si vzít druhý taxík a vydat se dál.
Napodruhé už jsem správnou loď našel. Musím říct, že i přes to, že MS Astoria patřila spíš mezi menší výletní lodě, její velikost byla pro kluka z vnitrozemí, který cruisovou loď ještě v životě neviděl, prostě fascinující. Tolik železa plujícího na vodě!!! Bohužel jsem neměl čas prohlédnout si všechna ta okénka, balkóny a paluby; před lodí na mě čekal kapelník se svým synem (kterého jsem měl v kapele střídat) a už mě táhli dovnitř lodě a hned ke klavíru. Teprve teď jsem se dozvěděl, proč tolik zkoušek, zda opravdu umím hrát na klavír a proč všechen ten spěch a rychlý odjezd…
Minulý klávesák, který na loď přijel hrát (a to letěl až do Jihoafrické republiky) byl sice schopný jazzman, ale z not nedal ani ťuk. Pro kapelníkova syna to byla složitá situace, neboť potřeboval letět domů, udělat zkoušky ve škole; bohužel však musel v kapele na MS Astoria zůstat, jinak by musela letět domů kapela celá – bez klávesáka se hrát nedá. Naštěstí pro všechny zúčastněné: zkouška dopadla dobře, kapelníkův syn popadl svůj kufr a už mizel po schodech z lodě dolů, aby stihl svůj let do Vídně.
Po všech těchto peripetiích konečně přišlo příjemné překvapení: Dostal jsem kajutu, která je určena nikoliv pro personál, ale pro pasažéry. A navíc - byl jsem v ní sám. Dostal jsem ji přidělenou až do 19. května, kdy se měl nalodit nový klavírista do baru.
Pomalu jsem se ve svém novém „příbytku“ rozkoukával. Celkem příjemné bydlení – a na luxus si člověk zvyká rychle. Skříně ze dřeva, pěkná postel, lampičky, televize, klimatizace, sociální zařízení - prostě paráda.
Dal jsem si sprchu a vybalil jsem si několik věcí - jenom jsem do skříně pověsil obleky a košile, aby nebyly zmačkaný v tašce. Neměl jsem chuť se tady moc rozbalovat, zvlášť proto, že za pár dní odsud půjdu pryč. Pak jsem se sešel v jídelně s kapelníkem; ten mě zavedl do sálu, kde se hrává a ukázal mi noty. Jedna hromada not - taneční věci, asi 200 kusů, druhá hromada - pop a lidovky - asi 150 kusů. Sedl jsem si ke klavíru a cvičil jsem (kromě malé přestávky, kdy mě přišel pozdravit další člen kapely, trumpeťák) až do 17. hodiny, kdy byl čas na večeři.
Co se týká stravování, není to na lodi špatné: neustále je tu výběr z několika druhů jídel. Navíc si můžete naložit vše třeba 3x dokola a jíst, dokud neprasknete – a nikomu to nevadí. K tomu nám byl celou dobu k dispozici malý filipinec - Renato, vždy připraven odnést špinavé nádobí, nebo podat, co bylo potřeba.
Během večeře jsem se seznámil ještě s basistou. Dali jsme si společně kafe a pak mne kolega trumpeťák provedl po lodi. Ukázal mi, kde se můžeme - jako členové posádky - chodit opalovat, abychom nikomu nezavazeli (posádka měla na Astorii vyhrazený prostor na přídi i na zádi na úplně nejvyšší palubě). Z těchto palub byl opravdu nádherný výhled na vzdálené centrum Istanbulu.
Po krátké prohlídce lodi jsem se vrátil do sálu a začal zase cvičit. Repertoár nebyl pro mne až tak náročný, většina věcí se dala hrát celkem z listu… K dispozici jsem měl příjemné nástroje: - křídlo Steinway a 2 synťáky - Korg X5D a Roland RS9. Cvičil jsem až do momentu, než kapelník přinesl další noty. Abba, Kankán a další populární kousky, při kterých člověk musí jedním okem sledovat jedny klávesy, druhým okem druhý nástroj, třetím hlídat pedály, čtvrtým koukat do not a pátým hledat čísla zvuků; a to nemluvím o tom, že jsou potřeba aspoň 3 ruce… To už bylo o něco složitější, ale pro varhaníka nic, co by se nedalo zvládnout. Cvičil jsem až do vyčerpání, které přišlo o půl 10. Ještě se za mnou na podiu zastavil poslední člen kapely - saxofonista a taky sólový houslista, kterého jsme měli doprovázet, ale to už jsem je skoro nevnímal. Stejně tak jsem musel odmítnout i nabídku kapelníka zajít na pivo. Už jenom rychle sprchu a pak do postele.
2) 11. května 2006 – první ráno
První noc na lodi byla opravdu skvělá. Díky tomu, že jsem měl kajutu na vnitřní straně lodi – tedy bez okna, nevytáhly mne z postele žádné sluneční paprsky a já jsem spal doslova jak dřevo. Postel byla výborná, k tomu nádherný tichý bas lodního motoru a lehoučké pohupování na vlnkách tureckého pobřeží, to se to potom člověku spí!! Hned jsem pochopil, proč někteří muzikanti na lodi většinu času prospí.
Zašel jsem si na snídani; Renato mi okamžitě nabídl kávu a já přemýšlel, co posnídám. Být doma, tak je to jednoduché - vezmu si rohlík nebo chleba a k tomu salám, co je v ledničce. Ale tady? Opět na výběr z 8 jídel: Od krupicové kaše, přes volská oka, smažené ryby, pečené kuřecí maso a další pochoutky až po široký výběr sýrů a salámů, o ovoci nemluvě. Prostě skromná palubní snídaně.
Vyšel jsem na promenádní palubu. Sluneční paprsky, které dopadaly na betonovou podlahu paluby, házely světlá prasátka a krásně tak kontrastovaly s tmavou vodou moře. Pevnina na obzoru zmizela. Naštěstí ne daleko. Na druhém boku lodi jsem v mlžném oparu zahlédl světlou linku písečných pláží.
V 11:15 mě čekala první zkouška. Dostal jsem noty a CDčko. Nebylo to až tak zlý, plácali jsme se v tom všichni stejně. Pak mě ještě čekaly další noty - ne všechno hraje kapela společně; některé skladby doprovází klavírista sám, takže se mi zkouška trošku protáhla. Po zkoušce jsem se pokusil najít v podpalubí kajuty, kde bydlí kapela. Bezvýsledně. Bloudil jsem lodí sem a tam a nakonec jsem to vzdal. Až mě za týden přestěhují dolů, tak budu asi spávat někde na chodbě. Tak jsem se vrátil do sálu a pokračoval ve cvičení…
Podium, na kterém kapela hraje, není moc velké; i tak se tam ale musí vejít celá pětičlenná kapela:
Po cestě do mé kajuty jsem se potkal se stewardkou, která měla na starosti úklid v kajutách, mezi něž patří i ta moje. Zastavila mě a skoro vyčítavě se mě ptala, jestli nejsem spokojen s jejím servisem, že jsem si ráno postel ustlal sám. Inu – jiná země, jiný mrav… Doma, když si neustelu, dostanu vynadáno. Tady se jim zase nelíbí, když si ustelu. Vysvětlil jsem stewardce, že nejsem až tak úplně standartní pasažér a že není důvod, aby moji kajutu uklízela 3x denně.
Ve 13:00 přistála naše loď u města Canakkale, které se nachází v úžině Dardanely, kousek od trosek starobylého města Troja. Počasí stále velmi příjemné, jako včera. Bohužel jsme kotvili dost daleko od města a kromě toho nás ve 14:00 čekalo v crew baru (bar pro posádku) školení pro nové členy posádky. Mělo nás tam přijít 7, ale včas jsme tam byli jen dva. Teprve za 20 minut dorazili ostatní; přivedla je ochranka lodi. Po 30 minutách školení, které mělo za účel připravit nás na případ přepadnutí přes palubu, ohně či teroristického útoku jsem si musel dát 2 kafe, abych neusnul. Pak jsem si šel zase trošku pocvičit a pak už byl čas na večeři.
Přišel večer a naše loď, která vyplula směrem k dalšímu přístavu, se začala pěkně houpat. Byl jsem moc zvědavý, jak se mi to při tom pohupování podaří večer odehrát. Nasoukal jsem se do černých kalhot, oblékl modrošedou košili, kterou jsem dostal od kapelníka a pomalu se připravoval na večerní vystoupení. Nárazy přídě lodi do mořských vln se stále zesilovaly. To mělo za následek houpání nejen celé kajuty, ale i chodby a hlavně celého sálu, kam jsem tak tak došel. Seděl jsem v křesle u stolu, pevně svíral opěrky a snažil se udržet večeři. Kapelník mi doporučil, abych si skočil na recepci lodi, kde dostanu prášek proti mořské nemoci. Málem jsem tam ani nedošel…
Zapil jsem prášek, co jsem dostal od recepčního a vrátil se do sálu právě v 21:00, kdy jsme začínali hrát. Bylo to čím dál horší. Noty na pultu se třepaly, klávesy na stojanech se nakláněly hned vlevo, hned vpravo a já jsem chtěl utéct. Přemýšlel jsem, kdy mi bylo naposledy takto špatně. Ne že bych se nikdy neopil, ale tohle bylo poprvé, kdy mi bylo takhle špatně z vody. Kromě toho jsem v tomhle stavu nikdy nemusel vystupovat před publikem. A co bylo nejhorší, nemohl jsem utéct, protože nás čekala show.
Hráli jsme půl hodiny a pak byla pauza. Ostatní muzikanti byly v dobré náladě a vzpomínali, jak na mořskou nemoc reagovali oni. Vzpomínalo se i na to, jak někteří muzikanti museli utéct do zákulisí k papírovým pytlíkům, které jsou tady na lodi pro tyto případy připraveny. Taky mi ale naznačili, že takovéto pohupování je nic proti tomu co nás čeká na otevřeném moři.
Ve 22:00 začala show. Naše výstupy se střídaly s výstupy kouzelníka. Odehráli jsme 2 první skladby a já přešel od synťáků ke klavíru. Držel jsem se ho vší silou a vůlí se snažil zastavit kymácení lodi a zároveň udržet večeři. Kouzelník dal pokyn a začala první písnička. Jestli si dobře vzpomínám, tak se mu podařilo vynechat nějakou sloku, moc si toho ale nepamatuju.
Když jsem dohrál, pot ze mě jenom crčel a ruce se mi třepaly tak, že jsem nemohl ani vyměnit noty. Druhá písnička už dopadla líp, prášek začal účinkovat. Pak už to jakž takž šlo. Dohráli jsme posledních 5 skladeb show a přešli k poslechovkám. Než jsme odehráli 3 skladby, byl sál už prázdný. Kluci mě sice kluci přemlouvali, ať jdu s nimi podívat se na palubu, ale já jsem byl rád, že jsem mohl jít spát.
3) 12. květen 2006 - Thessaloniki, Řecko
Když jsem se 3. den vzbudil, bylo mi líp. Říkám líp, nikoliv úplně dobře. Loď právě kotvila v řeckém městě Thessaloniki. Po snídani jsem se šel protáhnout na horní palubu na čerstvý vzduch a chvíli koukal na město i na přístav. Počasí bylo stále nádherné.
Pak jsem se vydal opět do sálu, vzal první noty a začal cvičit. Brzy však začal DRILL. Po té, co všichni pasažeři opustí palubu a jdou na nákupy či prohlídku města, je na lodi vyhlášen cvičný poplach. Tentokrát šlo o cvičení pro případ teroristického útoku. Celá posádka hledala po lodi ukrytou bombu, jejíž atrapu v noci někde ukryl šéf ochranky. Pro kapelu to znamenalo sednout si ke stolu a klábosit a klábosit. Když za 30 minut byla bomba kdesi na horních palubách nalezena, museli všichni členové posádky ještě procvičit opuštění lodi - tzn. shromáždit se u záchranných člunů.
Když celé cvičení skončilo, mohla zkouška kapely pokračovat. Německá zpěvačka Hill Gutt nám rozdala asi desatery noty a hrálo se z listu až do oběda. Po jídle zkouška pokračovala a já jsem hrál vlastně až do večeře. Když se v 18:00 začala loď hýbat, věděl jsem, že je nejvyšší čas si urychleně pro prášek, aby stihl začít působit dřív, než se loď dostane na volné moře.
Večer jsme začínali hrát před osmou. Tentokrát se hrálo ve smokingu…
Hrálo se od osmi do deseti a ve čtvrt na 11 začínala show. Kapitán přišel pozdravit cestující a pronesl přípitek. Po té se střídalo vystoupení mladých tanečníků s vystoupení houslisty a zpěvačky – a pak se hrály poslechovky asi až do půlnoci.
Byli jsme pozváni do restaurace na druhé straně lodi na skleničku vína. Chvíli jsme poseděli a pozorovali starší paní sedící na baru. Jak jsem pochopil z vyprávění kluků i z popisu barmanky; tato osmdesátiletá paní už žije více méně jen na této lodi. Když dopoledne vstane, dá si oběd a posadí se na bar, kde sedí u ginu s tonikem až do 1 hodiny ráno. Taky způsob života…
4) 13. květen 2006 - Volos, Řecko
Následující den přistála naše loď u řeckého města Volos velice brzy. Město, i přes to, že bylo slunečné počasí, působilo zachmuřeným dojmem. Mlha držící se v kopcích nad budovami zůstala viset ve vzduchu celý den až do pozdního odpoledne.
Ani dnes jsem se nedostal ven. Od rána jsem piloval písničky na Frühschoppen, což je směs českých, německých, rakouských a dalších lidových písniček - vesměs polky a valčíky. Ve čtvrt na 10 začala zkouška s německou zpěvačkou Hill Gutt. Projeli jsme s ní celý její program na večerní vystoupení a pak ještě přinesla noty na svoji další show, kterou má mít za 2 dny.
Po obědě bylo opět školení pro nové členy posádky. Podle rozpisu už by to mělo být školení poslední. Snad to tak bude. Tentokrát na něj přišli všichni včas. Odpoledne jsem si konečně udělal trošku času, abych si užil středomořský vzduch a sluníčko. Vylezl jsem až na nejvyšší palubu ke komínu, kam pasažéři nesmí. Vytáhl jsem jedno lehátko, na chvíli jsem se natáhl a pozoroval pohyb v přístavu, malé lodičky ukotvené na pobřeží, domy stojící na pláži i hory za nimi…
V 17:00 mě vzbudilo hlášení, byl čas se připravit na večeři. Pak jsem přišel na pokoj a zapnul jsem televizi. Přepínal jsem jednotlivé programy. Na jednom z nich jsem objevil vysílání televizní kamery umístěné na špici lodě. Kromě nekonečného záběru na moře tam souvisle běží hlášení mimo jiné o teplotě vody i ovzduší, zeměpisné poloze lodi či přesný čas. Co mě ale zaujalo víc, byla rychlost lodi - 17.7 námořních uzlů (= 32,8 km/h) a také délka naší dnešní trasy - 389 km.
Hurá do kostýmu:
… a jdeme hrát. Hudební program byl tradiční - chvilka hraní poslechových skladeb a pak přišla main show. Po skončení show se ještě zahrálo pár skladeb, ale pasažéři, kteří ten den absolvovali výstup ke klášterům vysoko v horách, odešli spát. Tak jsme se sesedli okolo stolu u podia - kapela, zvukař a zpěvačka a vykládalo se až do půlnoci…
5) 14. květen 2006 - Kusadasi; zpět v Turecku
14. května jsme zakotvili v tureckém Kusadasi. Na rozdíl od předchozího dne působilo tohle město přátelsky a vesele, čemuž napomáhala i jasná obloha.
Dopolední zkouška proběhla bez komplikací a bez dechových nástrojů - jen basa, bicí a klavír. Po obědě jsme se vydali s kapelníkem do města na prohlídku. Jsou tu velice otravní prodejci; sesypou se na Vás na ulici a doslova Vás strkají ke svému stánku nebo do svého obchodu či restaurace. Velmi důležité - ba přímo nesmírně nutné - je při nákupu smlouvání o ceně. Pokud už si vyberete - na příklad tričko, řeknou si za něj klidně i 15 Eur, o jiné ceně nechtějí ani slyšet. Běda však, pokud se pohnete od jejich stánku byť na jediný krok. Okamžitě jdou s cenou dolů a smlouvají a smlouvají…
Při zpáteční cestě jsem se zastavil v duty-free shopu a koupil jsem flašku vodky, jako dárek od nového člena pro kapelu (bylo mi taktně naznačeno před dvěma dny, když jsme seděli v baru u bazénu na zádi lodi, že se to sluší). U mola, kde kotvila naše Astoria, mi ještě kolega udělal snímeček:
Zbytek odpoledne jsem se jen povaloval v kajutě s notebookem. Zjistil jsem, že v denních plánech (které pokojská každý večer podsouvá pode dveřmi do pokoje) jsou kompletní údaje o tom, kolik jsme každý den ujeli kilometrů. Takže: z Istanbulu do Canakkale 407 km, odtud do Thessaloniki 370, dále do Volosu 240 a odtud do Kusadasi již zmíněných 422 km. No prima, hned mám přehled. Pak jsem si také vzpomněl, že jsem si ještě nevyfotil koupelnu v kajutě. Na první pohled můžete vidět, že je opravdu malinká. Ve sprše se sotva otočíte. Za to je ale výborně umístěný záchod; můžete na něm sedět a zároveň si nad umyvadlem třeba čistit zuby… :-)
Večer byl na programu Foodbasar. Kapela začíná hrát už v 18:00 v Capitan´s clubu a o půl hodiny později začíná - no, jednoduše - velká žranice. Hosté chodí od stolu ke stolu a vybírají si mezi jednotlivými jídly. Už odpoledne jsem byl upozorněn, abych moc nevečeřel; kolegové si prý odsud odnáší pokaždé půlku prasete… Kapela dohrála před 10. hodinou, dali jsme si ještě sraz v crew baru a dopili jsme flašku vodky, kterou jsem odpoledne pořídil. Odkolébal jsem se spát okolo půl jedné ráno.
6) 15. květen 2006 - Heraklion, Kreta
V noci urazila naše loď 352 kilometrů a zakotvila na řeckém ostrově Kréta. Dopoledne se zkoušelo s houslistou, odpoledne se zpěvačkou, tak tak jsem se stihnul proběhnout po venku. Životní styl je na Krétě velmi podobný, jako v Turecku… Ženy chodí do práce, chlapi vysedávají celý den v hospodě. Jako dopravní prostředek se používá nejčastěji motorka nebo skútr; jezdí se bez přílby. Všichni jezdí na červenou, a platí heslo: "kdo troubí, ten jede".
Vedle naší lodi (v pozadí) kotvil obrovský trajekt "Knossos palace".
Večer jsme hráli nejdřív se zpěvačkou show v Capitan´s clubu, ve 21:00 jsme se přesunuli do sálu a hráli poslechovky až do začátku main show, kterou měl houslista. Když jsme dohráli, zašel jsem se ještě podívat na bazén (zítra u něj budeme hodinu hrát Frühschoppen). Byla jedna hodina ráno. Nakouknul jsem přes palubu. Měsíční světlo se odráželo v tmavé mořské vodě a vytvářelo krásný, lehce zvlněný žlutý koberec až do dálky k setmělému obzoru. Loď plula klidnou nocí směrem k městu Dubrovník, které leželo od naší minulé zastávky - Heraklionu - 1´100 kilometrů.
7) 16. květen 2006 - Na moři
Když loď stráví celý den na moři, pasažéři nemají kam jít. Je tedy na posádce, aby se postarala o zpestření cesty a o zábavu. V 9:00 jsme měli sraz s kapelníkem v sále (Astoria Lounge) a začali jsme stěhovat klávesy, pulty a aparaturu na záď lodi. O půl jedenácté se udělala v rychlosti zvuková zkouška a od 11. hodiny se začalo nepřetržitě hrát. Pivo teklo proudem (bylo zdarma), kopce jídla mizely ze švédských stolů, pasažeři se bavili. Hráli jsme nepřetržitě až do 12. hodiny.
Pak přišla krátká pauza - akorát na oběd a v jednu odpoledne bylo zkouška s houslistou a s posádkou na crew show. Hned po ní následoval "Columbus club" - pasažeři dostávají slavnostně odznaky jako upomínku na cestu; klavírista při tom hraje poslechovou hudbu. Sotva skončila tato akce, tak jsme šli hrát chvíli s houslistou do Capitan´s club (vystoupení bylo úspěšné, dávali jsme 3 přídavky a dostali jsme od hostů pivo) a po té jsme se hned přesouvali do sálu a začínali hrát pro pasažéry, kteří se scházeli na onu zmíněnou večerní crew show. Ta vypukla ve 22:00. Někteří členové posádky mají pro pobavení pasažérů připravené scénky či písničky. Některá čísla jsme doprovázeli a po té jsme hráli až do půlnoci k tanci. Takže shrnuto a podtrženo - s malými pauzami 13 hodin hraní na houpající se lodi. Inu – každý den není posvícení. Ještě že zítra máme volno…
8) 17. května - Dubrovnik, Chorvatsko
Astoria dorazila do přístavu brzo ráno. Počasí bylo (už při pohledu z lodi) jako stvořené pro výlet do města, takže jsme s kapelníkem hned vyrazili.
Molo v přístavu v Dubrovniku je dostatečně dlouhé, takže se k němu vlezou i 2 – 3 lodě. Vedle nás se pěknou dobu snažila zaparkovat také loď Grand Voyager. Jo, zaparkovat loď, to není jak parkovat osobní auto…
V přístavu se pohybovala replika staré dřevěné lodě. I se staženýma plachtama frčela pěkně rychle. Že by kouzlo?
Krajina po cestě do města je nádherná, stejně jako vyhlídky na moře; pěší výlet do centra města vzdáleného 5 km stál za to.
Celé předměstí se po nedávné válce opravuje. Dali jsme se do řeči s jedním šoférem autobusu, které vozili naše turisty do centra a zpět. Dozvěděl jsem se, že v době nejtěžších bojů na konci devadesátých let bránilo centrum města Dubrovník jen posledních 6 lidí. Srbové město ostřelovali a za zabití kteréhokoliv ze šesti posledních obránců města byla vypsaná odměna bečka piva. Jedním z těch šesti lidí, kteří město bránili a při obraně města přežili, byl prý právě tento šofér.
To už jsme ale byli u vstupní brány do starého města a pevnosti.
Na druhé straně pevnosti je malý přístav se spoustou restaurací.
Stihli jsme se vrátit akorát na oběd. Po obědě sprcha, dopsat web a pak jsem si dal "šlofíka před odpolední zevlovačkou a večerním nicneděláním" (milovníci britských seriálů určitě poznali citaci ze seriálu Red Dwarf - Červený trpaslík). Chvilka zevlování na palubě na sluníčku, vyřízení SMSek a po večeři v televizi fotbal - jo, takhle nějak si to tady představuju…
9) 18. květen 2006 - Split, Chorvatsko
Do Splitu je to "jen" 230 kilometrů, takže naše loď vyplouvala z Dubrovniku až po 22 hodině. Do Splitu jsme ale i tak dorazili už v 7 ráno.
Celé dopoledne jsme měli zkoušku na závěrečnou show, kde budou vystupovat všichni – klavírista z baru, tanečníci, kouzelník Wolf, zpěvačka Hill Gutt, houslista i DJ Wolfgang, který hrává na zadní palubě. Loď ze Splitu odplouvala už ve 14:00, takže jsme se do města nedostali. Tak snad jen fotečka přístavu z horní paluby...
Po obědě jsem dostal svou první výplatu. Odpolední volno jsem využil k balení věcí, neboť druhý den ráno jsem se musel přestěhovat z kajuty 305 dolů, ke kapele, do čísla 901.
Večer, po show, jsme se sešli v crew baru a rozloučili se s klavírista Dominikem; odjížděl druhý den domů. Někteří z vás tohoto pána možná znáte…
10) 19. květen 2006 - Venezia (Benátky), Itálie
Ráno jsem se po noční party nemohl moc hýbat, de facto jsem celý den proležel. Z lodi nás ale z neznámých důvodů nechtěli stejně pustit. Protože fotek přístavů už bylo dost, přikládám pro zajímavost fotku chodby na lodi, kde mají pasažeři připravená zavazadla před odjezdem domů.
Od momentu, kdy jsem se na MS Astorii nalodil, urazila loď na první cestě celkem 3378 kilometrů a zakotvila v italském starobylém městě Venezia (Benátky, německy Venedig). Průběh cesty můžete vidět na následující fotce, která je kopií z výletního kalendáře lodi Astoria.
Jen pro zajímavost – informace z posledního Tagesprogramu. Kromě celkového součtu kilometrů zde byly uvedeny také informace o tom, že se po cestě spotřebovalo k jídlu 9´510 vajec, 1,17 tuny masa, 3,38 tuny zeleniny, 625 kg salátu a 571 kilogramů ryb. Vypilo se 1´757 litrů piva a 947 lahví vína. Německá preciznost došla už i tak daleko, že měli spočítáno, kolikrát Hoteldirektor, který má službu u východu z lodě, popřál cestujícím dobrý den. Bylo to 4´236 krát...
To je z mé první cesty všechno. Ahoj!
Formát pro tisk