Toto souostroví čítající celkem 10 ostrovů je nejzápadnější částí afrického kontinentu; název dostalo podle svého nejzápadnějšího mysu, který se jmenuje zelený – tedy Cabo Verde. Od svého objevení v roce 1456 bylo tohle území pod nadvládou Portugalska, a to až do roku 1975, kdy si místní obyvatelé vybojovali svoji nezávislost. Dnes tu žije okolo 420 tisíc obyvatel, což je v porovnáním s minulostí relativně málo (mezi léty 1773 – 1866 zde byly celkem 3 hladomory, které stály život asi 40% obyvatel; velké množství se jich pak odstěhovalo po otevření Suezského průplavu, neboť ostrovy ztratily svůj význam coby tranzitního přístavu). Ostrovy se nacházejí na 15. stupni severní šíře, nejvyšším bode je hora Pico de Bogo, která se tyčí až do výšky 2.829 m. n. m.
Vzhledem k velké vzdálenosti od Kanárských ostrovů trvala cesta lodí do prvního ze dvou přístavů (Mindelo) celé dva dny, a to i přes relativně vysokou rychlost, kterou jsme pluli (okolo 32 km/h). Jen malé odbočení: během zjišťování nějakých základních informací o lodi jsem zjistil, že Mein Schiff Herz dokáže vyvinout (vzhledem ke své velikosti) úctyhodnou rychlost až 40 km/h. Ale o lodi později...
Cesta k Kapverdskému souostroví probíhala velmi příjemně (teploty se pohybovaly i v noci nad 20 stupňů Celsia a vítr byl mírný), skoro až nudně – neboť jsme se opět posouvali do dalšího pásma a jeden ze dvou dnů, které jsme na moři strávili, měl tedy 25 hodin.
V neděli, 24. listopadu jsme přistáli u přístavu ostrova Sao Vicente, který se jmenuje Mindelo. Město bylo typicky africké – horko, spousty otravných lidí, zápach, rozbité střepy na chodnících a všudypřítomní, nikomu nepatřící psi, kteří se mezi sebou rvali, nebo se jen váleli po chodnících, silnicích či plážích, popř. obtěžovali turisty – jedni lezli nestydatě do batohů, jiní si odnášeli z písečných pláží osušky. Za vidění stálo snad jen několik bývalých panských domů uprostřed „města“... Procházku do odlehlejších částí a uliček lokality asi nikomu nedoporučuji – bezpečně jsem se necítil, ani když jsem míjel policejní stanici; všude vás tam okukují domorodci (díky světlejšímu odstínu vaší pokožky sem prostě nezapadáte) a jakmile vytáhnete telefon či peněženku, jste okamžitě středem pozornosti... O něco lepší pocit jsem měl u malého kostelíčku, kde se právě chystala mše (byla neděle) a malí kudrnatí černoušci vzorně seděli v lavicích po obou stranách kostela...
K polednímu jsem se vrátil na rychlý oběd na loď a pak ještě opět ven, na nedalekou pláž – kde (jak jsem předpokládal a jak se mi hned potvrdilo) se nacházela většina pasažérů i posádky naší lodi.
Musím připustit, že jak na mě udělalo městečko špatný dojem při jeho procházení, tak jsem si obrázek na něj vylepšil při koupání v moři; tohle za to opravdu stálo...
Inu – prostě menší destinace... Zítra budeme v hlavním městě, tak to asi bude něco jiného...
Ano, bylo to něco jiného... Ale v úplně opačném smyslu, než jsem čekal... Pakliže jsem měl ze včerejší návštěvy města Mindelo na ostrově Sao Vicente pocity smíšené, tak dnes (25. listopadu) to bylo naprosto jednoznačné... Nečekal jsem Prahu nebo Vídeň, ale takové hlavní město, jako je Praia (na ostrově Santiago), to se opravdu těžko hledá... Z každého místa čiší špína, ulice polorozbořené, všude psi, zápach a chudoba, na které nic nemění několik slušně vypadajících aut těch bohatších obyvatel města... Centrum městečka tvoří malé náměstíčko, na jehož rohu stojí rozpadající se budova Ministerstva financí a vedle ní budova banky, která nevypadá o moc lépe... Jen pár desítek metrů odtud je malá (ne moc příjemně vonící) tržnice, kde můžete potkat ženy, které stále nosí koše na hlavách (což jim - mimo to, že mají volné ruce pro nesení dalších věcí – poskytuje také stín na hlavu a ramena), jinak ale nepracuje zjevně nikdo, snad až na pár policistů a vojáků dohlížejících na pořádek a na Číňany, kterým patřily pravděpodobně všechny obchody s potravinami, textilem a domácími potřebami, které jsem viděl. Pokud takto vypadá hlavní město, asi si lze jen těžko představit životní úroveň některé z vnitrozemských vesniček...
Ale abychom Kapverdám jen nekřivdili: Měl jsem krátký rozhovor s barovým pianistou Ralfem, hrajícím na naší lodi, který Kapverdy navštívil asi před 3 lety a vylíčil mi, jak neskutečný nepořádek (spočívající v hromadách plastů a jiného odpadu válejícího se po plážích i ulicích) zde tehdy byl. Při pohledu na pláž tedy nutno uznat, že aspoň to se zlepšilo. A pak – samozřejmě je tu alespoň jedna budova, která vypadá lépe, než ty ostatní... Upravený trávník, zastřihnuté křoví, zalévané palmy, hezká omítka, velká socha, vlajka a po zuby ozbrojená stráž u budovy hned naproti rozpadajícímu se ministerstvu financí: domov a sídlo pana prezidenta.
Tolik tedy má krátká návštěva souostroví Cabo Verde (česky Kapverdy). Je zřejmé, že země se stále ještě nedostala ze své krize (ve které se nachází už několik desítek let) – což je samozřejmě škoda, protože díky své skvělé poloze má velký potenciál stát se místem pro rekreaci a odpočinek po celý rok... Snad se jim to někdy – doufejme brzy – podaří...
V 18 hodin Kapverdského času (tedy u nás ve 20:00) jsme zvedli kotvy a vyrazili zpět na sever, k ostrovu Tenerife, který ležel 1.730 km před námi. Cesta proběhla celkem poklidně, stejně jako koncert v divadle na přídi, který jsem v podvečer před doplutím na Tenerife měl s rakouskou zpěvačkou.
To je opět z této cesty vše – díky za Vaši pozornost.
Formát pro tisk