Ještě poslední pohled na Mallorcu...
Následující den jsme strávili na moři, na cestě z ostrova Mallorca směrem do Gibraltaru a pak dále do španělského města Cádiz. I přes ne příliš příznivé počasí (silný západní vítr s lodí celkem dost houpal), které bych ale i tak raději absolvoval na lehátku na některé z horních palub lodi, jsem musel zůstat v posteli, neboť mě přemohl nějaký bacil, který jsem pravděpodobně chytil na minulé cestě z lodní klimatizace. Silné bolesti hlavy, v krku i kloubů, teplota a záchvaty kašle mě dohnaly hned první večer této cesty k lodnímu doktorovi. Prohlédnul mě, dal mi nějaké prášky (jsem zvědav, kolik budu za návštěvu a medikamenty platit), doporučil mi samozřejmě hodně ležet a pít a popřál mi brzké uzdravení... Takže skoro celý následující den jsem proležel.
Vyplatilo se – další den (7. listopadu) mi opravdu bylo znatelně lépe. Rychle jsem vykouknul na horní palubu, jak daleko je to do centra Cádizu, kde dnes kotvíme...
... a vrátil se do kajuty, připravit se na dnešní den. Na loď dorazil nový dance capitan a s ním i celý nový tým tanečníků, kteří musí velice rychle nacvičit všechny show, které se tady na lodi stabilně hrávají – což samozřejmě vyžaduje součinnost i dalších složek – tedy kromě zvukařů také kapely, zpěváků a mě.
I přes to jsem ale stihnul aspoň na chvilku vyběhnout do ulic tohoto pravděpodobně nejstaršího města jihozápadní Evropy, abych se stihnul podívat, jak moc se to tu od minule (naposledy jsem tu byl v říjnu 2006) změnilo.
Město Cádiz založili Féničané pravděpodobně 80 let po Trójské válce, tedy jestě před rokem 1000 před Kristem. Okolí města obývali Tartessové a proto bývá tato metropole (dnes přibližně o velikosti Brna) často ztotožňována s biblickým Taršíšem. Cádiz je také považován za centrum povstání vojáků (především důstojníků) z roku 1820, po kterém musel král Ludvík IV. podepsat novou ústavu.
Z Cádizu, který už leží za Gibraltarským průlivem (a tedy u Atlantského oceánu) jsme vyrazili podél pobřeží směrem na západ a později ostře na sever. V relativní pohodě se nám ještě podařilo odehrát večerní show; jen několik minut po ní vplula naše loď do mírné bouře... Židličky, stolky i lehátka; vše létalo svévolně po palubách hned vlevo, hned vpravo, dveře koupelny i skříní v mé kajutě se svévolně otevíraly a loď pomalu nabírala zpoždění v řádu desítek minut, které se projevilo ráno opožděným připlutím (asi o hodinu) do hlavního města Portugalska – Lisabonu.
Lisabon (který je se svými 3 miliony obyvateli samozřejmě největším městem Portugalska) je nejzápadnějším městem kontinentální Evropy. Podle nejstarších nálezů sahají jeho počátky až do 12. století před Kristem, kdy zde měli Féničané svůj přístav a obchodní středisko (jménem Allis Ubbo – tedy bezpečný přístav). Později, za punských válek, patřilo území dnešního Lisabonu Římanům, následně po vpádu Alanů a Vandalů ve 4. a 5. století bylo začleněno do vizigótské říše. Okolo roku 711 bylo dobyto Maury a zůstalo pod jejich nadvládou až do roku 1147, kdy jej dobyl první portugalský král Afonso. Hlavním městem se Lisabon stal roku 1255.
Na přelomu 15. – 16. století vzrostla důležitost tohoho města, co by centra koloniální říše. 1. listopadu 1755 zasáhlo město zemětřesení, které spolu s požáry a vlnou tsunami zničilo velkou část města. Zároveň – podle tehdejších zpráv – zahynulo okolo 100.000 obyvatel. Poslední velkou újmu způsobila městu napoleonská vojska (na počátku 19. století) a modernizační zákony, které zapříčinily vyloupení řady klášterů a církevních budov. Od té doby však město stále vzkvétá a máte-li možnost se sem podívat, určitě neváhejte...
První dominantou města, která je již krásně z lodi vidět, je náměstí Praca de Comercio, kde kdysi stával královský palác.
Směrem vlevo, na východ odtud, se nad městem tyčí hrad Sv. Jiří. Návštěvu této památky jsem však tentokrát vynechal (fotky odsud je možné vidět na zápiskách z minulých cest) a vydal se směrem na západ.
Jako první jsem navštívil kostel Svaté Engrácie. Jedná se o barokní kostel, jehož stavba byla zahájena v 17. století, ale dokončen byl až ve století 20. V roce 1916 byl vyhlášen Národním panteonem.
Jeho prohlídka stojí 4 Eura a jednoznačně stojí za to. V jeho vnitřku jsou nejen hroby nejslavnějších osobností Portugalska (např. významní prezidenti, důstojníci; čelní místo mezi nimi zaujímá mořeplavec Vasco da Gama)...
... ale lze se zde také dostat skrz úzká schodiště až do horní kopule.
Z horní kopule je umožněn návštěvníkům přístup na původní střechu chrámu, ze které je výhled na město a přístav.
Od kostela Sv. Engrácie jsem zamířil k nedalekému klášteru Sao Vicente de Fora. Tento původně románský komplex byl založen již roko 1147 jako augustiniánský klášter králem Alfonsem I. Vnitřek není nijak příliš zdobný, ale místo má své silné kouzlo; za vidění stojí křížová cesta, která je tvořena z rytin.
Od klášterního komplexu jsem se vydal křivolakými uličkami směrem na západ a sešel jsem k další památce – gotické Katedrále Santa Maria Maior, která má též zkrácený název Sé.
To už jsem se ale nacházel na místě, které jsem z dřívějších návštěv města znal – tedy v samotném centru, kde se nachází spousta malých obchůdků, kaváren a restaurací.
Noc i polovinu dalšího dne jsme strávili ještě u Lisabonského mola, ale pracovní povinnosti mi už neumožnily se do města znovu vydat. 8. listopadu ve 2 hodiny odpoledne jsme zvedli kotvy a vydali se na cestu do Atlantiku, na ostrov Madeira. Při výjezdu ze zátoky nás symbolicky zdravila socha Ježíše Krista, která je další krásnou dominantou této metropole.
Cesta proběhla více, než poklidně. Ráno (10.11.) bylo na Madeiře lehce zamračeno, ale sluníčko mlhu brzy rozehnalo. Bohužel jsem kvůli velkému množství zkoušek na přicházející show nestihl nikam vyběhnout, ale to vlastně ničemu nevadí, protože se sem minimálně ještě 2x vracíme, přičemž jednou bychom tu měli dokonce střídat pasažéry a strávit dokonce 2 noci za sebou. Tak jen snad foto přístavu...
Večer jsme zvedli kotvy a vydali se na směrem na jih, ke Kanárským ostrovům. Po celý další den, který jsme strávili na moři, bylo znatelné, jak se pozvolna otepluje a jak slunce nabírá na intenzitě – což jen podpořilo zájem turistů vystavit jejich těla slunnému počasí, které se blížilo ke 23 stupňům. Příjemnému posezení na horní palubě jsem neodolal ani já a mé lehátko jsem opustil jen po 12. hodině, kdy jsem se šel připravovat na svatební obřad. Ten se konal v 1 hodinu odpoledne v X-lounge ve 14. patře lodi, přímo na špici. Příjemně vyhlížející mladý německý pár (s již asi půlročním chlapečkem) si řekl své ano za dohledu kapitána lodi a za doprovodu písní You raise me up a I can`t help falling in love – a já se zase vrátil do svého lehátka.
Jakmile ale slunce zapadlo, nabral východní vítr na intenzitě a rozkolébal loď. Ani to ale neodradilo velké množství pasažerů, kteří se doslova tísnili a bojovali o každé místo v divadle, neboť na programu byla crew show – tedy show, při níž vystupují členové posádky. Další den bychom měli mít show se zpěvačkou Simone – tak snad bude návštěvnost našeho muzikálového vystoupení podobná...
Následující den (12.11) jsme dopluli k ostrovu La Palma, konkrétně do přístavu Santa Cruz. I přes to, že nás večer čekalo vystoupení (zpěvačka za doprovodu sólo klavíru), tak jsme stihli do krásných malebných uliček městečka vyběhnout... Svěží vítr, moře, sluníčko, krásných 23 stupňů (teď, v polovině listopadu), celkem slušné pivečko – tady bych si asi dokázal představit bydlení na stáří... :-)
Co se týká toho ostrova vulkanického původu, tak ten je se svou rozlohou 706 km čtverečních 5. největším ostrovem z Kanárských ostrovů. Při troše představivosti jeho tvar připomíná srdce. Žije zde okolo 85 tisíc obyvatel, z toho polovina ve 2 největších městech (Santa Cruz de la Palma a Los Llanos). Zajímavostí je místní hvězdárna, která se nachází na nejvyšším bodě ostrova – Roque de los Muchachos (2.426 m. n. m.).
Pokud se dobře dívám do itineráře, tak se sem ještě určitě vrátíme... Teď ale hurá zpět na loď, na večerní show, která už se chystá na jevišti lodního divadla...
Jen pár hodin od La Palma směrem na jihovýchod se nachází další z Kanárských ostrovů, konkrétně La Gomera. U jeho městečka San Sebastián jsme dalšího dne (13.11.) zakotvili.
La Gomera je druhý nejmenší z Kanárských ostrovů; žije na něm jen 30 tisíc obyvatel, což z něj dělá opravdovou oázu klidu. Od severu k jihu má okolo 20 km, ale na jeho území se nachází neobyčejné přírodní prostředí – a tak není divu, že se ostrov dostal na seznam dědictví UNESCO. Zvláštností ostrova je speciální jazyk „El Silbo“, který spočívá v pískání (neboť původní domorodci se potřebovali domlouvat na velmi velké vzdálenosti). Tento jazyk se dodnes dobrovolně vyučuje na místních školách a dobrý „pískač“ se prý domluví i na vzdálenost 4 km...
Vyrazil jsem na procházku do uliček městečka San Sebastián a vybral si jednu hospůdku, která se mi líbila... Majitel vytáhnul z chlaďáku vychlazený půllitr, natočil mi do něj pivo, vzal mě k pultu s rybami a začal mi lámanou angličtinou vysvětlovat, která ryba je která a že jsou všechny čerstvé... Vybral jsem si jednu (pokud si vzpomínám, byla to Choko) a vracel jsem se ke svému pivku – když tu z majitele hospůdky vypadla obligátní otázka: Where are you from? Odpověděl jsem, že Czech republic – a proto, že vím, že spousta lidí si pamatuje naši zemi ještě před rozdělením, doda jsem Czechoslowakia. Chlapíkovi se rozzářily oči a vypadlo z něj: A prečo si to nepovedal? Já mám manželku zo Slovenska... :-D
S večerním západem slunce vyrazila naše loď na poslední část plavby, a to k nedalekému ostrovu Tenerife, kde jsme v přístavu Santa Cruz de Tenerife další den měnili pasažéry... Ale to zase až příště...
Ještě poslední foto naší cesty:
... a díky za pozornost.
Formát pro tisk