A tak jsem se v pondělí, na státní svátek (28.10.) v 6 hodin ráno rozloučil u Grandu s mojí ženou a malým synkem a vyrazil – nejprve autobusem do Vídně, odtud pak letadlem přes Frankfurt do Vallety, abych se zde nalodil na jednu z lodí německé společnosti TUI Cruises - Mein Schiff Herz.
Cesta trvala celý den, na loď jsem dorazil při soumraku. I přes tu padající tmu vypadala nádherně.
Ihned po ubytování a nezbytné sprše jsem se vydal seznámit se s těmi, kteří budou pro příštích 45 dní mými spolupracovníky – tedy konkrétně Nira (šéfová oddělení zábavy), Uwe (režisér a manažer lodního divadla), Simone a Christian (muzikáloví zpěváci, které budu průběžně doprovázet) a kapela Flying Wizards. Na meetingu v 19:30 jsme vše probrali a po rychlé večeři následoval tradiční dril. I když – on vlastně tak tradiční nebyl... Nejsem tu totiž v pozici člena posádky, ale v pozici pasažéra a návštěvníka lodě. V praxi tato změna postavení znamená nejen to, že nemusíte trávit nekonečné hodiny na různých bezpečnostních školeních a drillech, ale také to, že máte k dispozici jídlo v některé z palubních restaurací či barů a dále pasažérskou kajutu – s velkou postelí, vlastní toaletou, sprchou, automatem na kávu, internetem, pravidelným úklidovým servisem, se skutečným oknem (ve kterém se nemotá voda jak v bubnu pračky už od momentu, kdy začne loď odrážet od mola, ale s krásným výhledem) a dokonce i s roletkou.
V momentě, kdy končil dril (pro ty, kteří nečetli zápisky z minulých cest, se jedná o cvičení pro případ ohrožení či nutnosti opuštění lodi), se loď odrazila od přístavního mola a vyplula směrem na sever – čekal nás den na moři (se spoustou práce) a další den pak Civitavecchia – tedy přístav u hlavního města Itálie.
Jak jsem popisoval už při minulých cestách - když nastoupíte na loď, prvních pár dní vás čeká především hodně práce. Ať už nastupujete jako nový člen kapely, která má sice hotový a fungující repertoár (a zaplať Pán Bůh za to – ani to není pravidlem), nebo jako sólový pianista doprovázející zpěváky, musíte prostě sednout ke klavíru či klávesám a „drtit“ repertoár, protože si nechcete vysloužit ani ostudu, ani letenku z lodi domů... Navíc – čím větší loď, tím větší sál pro vaše vystoupení... Na Bremenu nebo Hamburku vešlo do sálu ke stolkům pár desítek lidí, ale tady na Mein Schiff Herz mají hned celé divadlo, které je dokonce přes 2 patra lodi, a to o kapacitě 880 míst.
Když si k tomu připočtete, že na této lodi jede vždy okolo 1850 pasažérů (z nichž cca polovina se přijde na koncert podívat), a že divadelní sál je přímo na špici (kde by to mohlo klidně dost houpat), tak si rychle spočítáte, že zanedbat přípravu se prostě nevyplatí... :-) Takže první den (byli jsme na moři, tedy Seetag) jsem strávil převážně u klavíru. Zpěváci jsou ale oba dva fajn (ani to není vždy pravidlem), takže spolupráce funguje... A to prostředí – to je prostě senzační...
Večer proběhla Welcome show. Je to opravdu show se vším všudy – spousta světel, projekce, zpěváci, skvělí tanečníci, artisté, kouzelník a bavič, představení hlavních členů posádky (velmi vtipně pojaté), prostě show jak má být... Když skončila, zašel jsem se ještě podívat na kapelu, která hraje na zádi (4 kluci a zpěvačka, všichni z Maďarska); nastoupili zároveň se mnou a měli první večer nějaké problémy se zvukem – ale vše bylo vyřešeno, takže jedno pivečko a hurá do postele...
Ráno (30.10.) v Civitavecchia bylo lehce zamračené, teplota je tady na konci října stále lehce přes 20 stupňů... Vedle nás kotvil Norwegian Epic (myslím, že jsem se s touto lodí už setkal v Mexiku)...
Výhled prostě nádherný. Takže – snídaně a hurá k pianu; v 11 máme focení do programu a pak zkoušku na show. Na štěstí jsem natrefil na šikovné zpěváky, kteří svůj repertoár znají a tak nebylo třeba zkoušku nějak protahovat. Odpoledne jsme se stihli projít i kousek po městě, dát si kafe a koupit nezbytné magnetky domů na naši přeplněnou ledničku. Výhled na slunce zapadající kdesi do moře za loděmi v přístavu byl z města krásný.
Další den jsme opět strávili na moři, večer nás čekala první sólová show. V Civitavecchii nastoupil na loď hlavní šéf zábavních programů TUI Cruises, který sem na 3 dny přiletěl z Berlína. Ani mě to vlastně nepřekvapilo – když si uvědomím, za jakých okolností jsem tento kontrakt získal... Po obdržení výpovědi v Brně jsem kontaktoval nějaké známé, jeden z nich mi dal tip na svého jiného známého (který sem na loď jezdil) a ten můj životopis přeposlal dalšímu známému, přímo na vedení zábavního oddělení (do zmíněného Berlína). Pak už jen přišly nabídky termínů, z nich jsem si vybral ten první – a bylo to... Nikdo mě nikdy neviděl, nikdy mě neslyšeli hrát na klavír; věděli jen to, co jsem napsal do životopisu – a zjevně jim to stačilo. Ani nechci domyslet, jak by byli překvapení, kdyby se ze mě vyklubal zručný podvodník, který svůj kompletně vymyšlený profesní životopis hezky podpořil slušnými stránkami na internetu... Samozřejmě by mě asi hned druhý nebo třetí den vyhodili, ale nechat si proplatit letenky a svézt se pár dní zadarmo na lodi, to by asi za tu srandu stálo... :-D
Každopádně – myslím, že „ostudu jsem si nepokazil“ (jak rádi společně s některými bývalými kolegy říkáme). Koncert v divadelním sále dopadl na jedničku s hvězdičkou, publikum aplaudovalo ve stoje už od třetí písničky a gratulace a pochvaly nám nadšení turisté sdělovali ještě další den.
Pro Vaši představu přidávám ještě jednu fotku podia na lodi; pořízená těsně před koncertem.
Následující den (1.11.) jsme zakotvili v Marseille. Z lodi jsem se nedostal – jednak jsme kotvili relativně daleko od centra, jednak se mi (kvůli silnému nachlazení, které jsem chytnul z klimatizace) nikam nechtělo a kromě toho bylo na programu několik zkoušek. Mimo první zkoušky s rakouskou zpěvačkou mě čekala také zkouška s maďarskou kapelou na noční show, která byla naplánována na další den. Bohužel – vinou chyby v komunikaci dostala kapela noty na tuto show před dvěma dny – a já (který jsem dostal za úkol s nimi cca dvacetiminutové pásmo nazkoušet) jsem noty obdržel přímo v ten den... Kromě hudebního nazkoušení nás s kapelou čekala i podvečerní zkouška prostorová, neboť této open-air akce, která probíhá na horní otevřené palubě mezi bazény, se kapela účastní aktivně – a to nejen jako hráči na nástroje. I přes první rozpaky dance capitana (vedoucího a choreografa baletu) se nám v relativně krátkém čase podařilo najít společnou cestu k tomu, abychom celou akci nasměřovali ke zdárnému výsledku (i když s malými obtížemi). Tak se nechme překvapit, jak to všechno dopadne... Večer jsme zvedli kotvy a vyrazili na jihozápad ke španělské Barceloně.
Jak je z fotky patrné, ráno bylo v přístavu u Barcelony nádherně. Už na první pohled byla krásně z paluby vidět známá katedrála Sagrada Familia (na fotografii je schovaná na levé straně, za trajektem firmy Grimaldi Lines). Návštěvu města jsem si ale nechal na jindy – není to přece až tak daleko od lokalit, kde se občas i s mojí rodinou pohybujeme, tak se sem podíváme určitě jindy – a společně. Raději jsme se opět soustředili se všemi účastníky na přípravu na večerní White night party show.
Show byla velkolepá, vše proběhlo, jak mělo... Kapela hrála v záři blikajících reflektorů jak o život, zvuk byl v pořádku, kostýmy tanečníků i zpěváku se líbily, alkohol tekl proudem, show prostě proběhla k velké spokojenosti všech...
Po půlnoci, když odpadli i ti nejvytrvalejší hosté, jsme si konečně všichni společně (tedy zpěváci Simone a Christian, kapela a já) mohli dát drink a udělat i společné selfie.
Další den jsme dorazili do Valencie, třetího největšího města ve Španělsku (před ním je jen Madrid a Barcelona). Ranní pohled z lodi ve větrném počasí nesliboval nejlepší procházku, ale i tak jsme do centra vyrazili.
Křivolaké starodávné uličky samozřejmě skýtaly před větrem skvělé útočiště, ve městě bylo nádherně. Valencia má přes 1,6 milionu obyvatel a dlouhou historii, která se táhne až do roku 138 před Kristem. K nejkrásnějším místům patří bývalé koryto řeky Turia, ve kterém se nachází 9 km dlouhý park Jardí de Turia, dále zbytky starého opevnění, katedrála Panny Marie ze 13. století a vedle stojící gotická věž el Micalet.
Před námi byla poslední část této cesty; její konec ležel v městě Palma de Mallorca. Silný noční západní vítr rozhoupával loď do všech stran a hezky jsme se při Seegangu (vlnobití) o síle 6-7 Beaufortovy stupnice kymáceli. Při tom jsem zjistil, jak moc dělá psychika vědomí velikosti lodi a také zvyk... Zatímco jsem se dříve při podobném kymácení okamžitě sesypal, nemám dnes problém v klidu sedět a psát zápisky... Výkyvy lodi jsou relativně silné, ale když člověk prostě ví, že je na velké lodi, má jakýsi pocit jistoty, která ho přivádí do klidu nejen psychického, ale i fyzického, takže se mu nedělá ani zle od žaludku a může naprosto v klidu jíst či fungovat, jako by se nic zvláštního nedělo...
Ráno bylo na Mallorce větrné a lehce podmračené, s teplotou okolo 24 stupňů, během dne se však obloha krásně vyjasnila. Přesunuli jsme se během dopoledne s kolegy zpěváky do nových kajut a vyrazili do historického centra.
První zmínky o městě Palma de Mallorca pocházejí z roku 123 před Kristem, kdy Římané vyslali své vojáky zneškodnit lupiče, kteří přepadávali obchodní lodě. Římané se tehdy vylodili na východním pobřeží ostrova a založili tam osadu Pollencia (dnešní Alcudia). V následujícím roce byl již celý ostrov pod nadvládou Římanů a vznikla osada na místě dnešní Palma de Mallorca. Na začátku 5. století ostrov obsadili Vandalové, kteří byli roku 553 poraženi Byzantskou říší. V roce 902 se podařilo Mallorcu dobýt islámským nájezdníkům; z této doby se na ostrově nachází dodnes některé památky (jako třeba sídlo Vezíra, palác Almudaina). Islámská epocha skončila v roce 1229, kdy město převzal král Jaume I. Město bylo přestavěno v křesťanském stylu a díky výhodnému místu rychle zbohatlo z obchodu. Občas došlo ještě k nějakým silnějším povstáním, nicméně jeho křesťanský styl zde zůstal dodnes. Velkou zásluhu o dnešní podobu má slavný architekt Antoni Gaudí.
To je pro tuto chvíli z cesty vše, pro představu přidávám ještě fotku z programu, kde je vyznačena naše cesta.
Formát pro tisk