Postupem času začaly některé informace vyplouvat na povrch. Asi 10 dní před odjezdem už jsme věděli, že budeme jezdit někde mezi Hamburgem a jižním pobřežím Norska, týden před odjezdem už jsme znali i destinace - dvakrát Kristiansand, dvakrát Oslo a pak dvakrát na fjord Geiranger, kde jsem kdysi byl s lodí Astoria. Zároveň jsme se dozvěděli, že na žádné z těchto cest nebude umožněno vystoupit ven z lodi, jinak bychom si okamžitě museli zajistit další test proti Covid-19.
Za další 3 dny však byla polovina informací zase jinak: Norsko uzavřelo kvůli sílící epidemii svoje hranice i pobřežní vody a vedení lodní společnosti muselo sáhnout k úpravám plánu: tedy žádné Norsko, ale Švédsko.
Dle počátečních instrukcí jsme měli cestu absolvovat vlakem. Z Brna do Hamburgu (i zpět) jezdí jednou denně přímý spoj, to by asi nebyl problém; nicméně jsem namítnul, že v případě cesty 850 km vlakem (který je plný cizích cestujících) ztrácí test na PCR (tedy potvrzení o tom, že nemám covid-19) trošku význam... Společnost tuto informaci přijala a tak jsme se domluvili na tom, že cestu do Hamburgu absolvujeme autem.
3. září 2020 večer jsme vše naložili do auta a v noci se vydali na cestu. Cesta dlouhá 850 km, která před námi ležela, neprobíhala bez drobných obav - motor v naší Octavii byl vyměněný doslova pár hodin před odjezdem (při cestě ze Švýcarska před 10 dny nám praskla ojnice a její úlomky udělaly do bloku motoru celkem hezkou díru). Vše ale dobře dopadlo a my jsme 4. září v poledně zaparkovali u přístavní budovy, za kterou vykukovala Mein Schiff 2.
Odevzdali jsme zavazadla, prošli bezpečnostní a lékařskou kontrolou a pomalu jsme se zabydlovali v naší kajutě. Servis fungoval precizně, v pokoji už na nás čekala dětská postýlka a videochůvičku jsme dostali na recepci.
Mein Schiff 2 se velmi podobá své starší sestře Mein Schiff Herz, a to i přes rozdílného stavitele a velmi rozdílný věk (Mein Schiff Herz byla spuštěna na vodu v červenci 1997, Mein Schiff 2 v únoru 2019), takže jsme se na ní velice rychle zorientovali. Po rychlé sprše a svačince jsem se sešel se zpěvákem Alexanderem Franzenem, kterého jsem měl během prvních 14 dní doprovázet. Přišli jsme na to, že se vzájemně již známe; Alexander spolupracoval s Walenseebühne (exceloval např. v roce 2014 v My Fair Lady jako profesor Higgins). Velmi příjemně jsme si popovídali a pak hned pokračovali na setkání s vedením oddělení zábavy a novými kolegy, kteří budou podobně jako my na lodi vystupovat se svým programem. Dojednali jsme si na další den zkoušku u piana a já jsem vyrazil hledat rodinku. Dali jsme si večeři (náš třináctiměsíční Oliver byl schopen tady na lodi k večeři bez problémů sníst i 2 filety z lososa, misku těstovin a 3 velké plátky melounu - vůbec nechápu, kam to dával) a vzali jsme našehou broučka na kajutu umýt a spát.
Za celou dobu, kdy na loď jezdím, mě nikdy nenapadlo, jak velké zpestření pro posádku je, když je na lodi malé dítě. Je to však vlastně pochopitelné. Standardní klientelu zámořské výletní lodi tvoří většinou dříve narození turisté. Mladší ročníky tráví své dovolené s rodinou jinak; na lodi je samozřejmě také potkáte, ale většinou v menší míře a jen krátce, převážně o prázdninách. Přítomnost malého človíčka, který je věkově přesně na opačné straně standardní klientely a který se žene po palubě či chodbě výletní lodi po čtyřech :-) je tedy věcí, která není na lodi až tak standardní; všechny, kdo na ní pracují okamžitě zaujme a tak se chtě nechtě stáváte středem pozornosti - a to nejen u dámské části zaměstnanců společnosti. Náš Olíček se svými grimasami se téměř okamžitě stal hvězdou každého místa, ať jsme přišli do restaurace, baru, bazénu nebo na koncert. Všude na něj mrkaly a mávaly stevardky, servírky, uvaděčky; nezřídka se u něj ale zastavovali i pánové z řad zaměstnanců či někteří turisté, aby na něj "vybafli" nebo udělali nějakou grimasu - což náš synáček neustále kvitoval hlasitým smíchem, povykem, máváním na všechny strany či plácáním se do čela... Přišlo mi to skoro jako jedno nekonečné představení - jako by tu byl pracovně on a ne já. :-D
Ale zpět k naší cestě. Mein Schiff 2 opustila (za zvuku firemní písně Grosse Freiheit) v 19:00 molo v Hamburgu a vyplula po Labi do Severního moře. Jakmile jsme "zpacifikovali" našeho juniora, skočili jsme si dát ještě jeden drink na horní palubu k bazénu a pak jsme zalehli taky.
Pokud vám při pohledu na fotografii připadá, že je tu nějak málo lidí, pak se vám to nezdá. Vzhledem k celosvětové situaci se lidé na výletní loď úplně nehnali. Dílem to bylo proto, že se báli nákazy, dílem museli už po prázdninách nastoupit do práce, jiné odradila zase skutečnost, že se na cestě nedá nikde vystoupit a pasažéři tedy musí zůstat po celou dobu výletu na lodi. Kapacita Mein Schiff 2 je něco málo přes 2.800 pasažérů. Na této cestě jich bylo přibližně 500 - a já musím přiznat, že to bylo velice příjemné. S nikým jste se nemuseli vyhýbat v úzkých koridorech, mačkat v jídelně, ani čekat, až někdo u bazénu uvolní místo na lehátku či u stolku.
Následující ráno nás probudilo nepříliš příjemné houpání lodi. Ostrý západní vítr o rychlosti přes 50 km/h se do boku lodi opíral plnou silou. Nejméně problémů s tím měl náš Olík - vůbec mu to nepřišlo zvláštní; naopak má žena se mi během dne několikrát omluvila, že si z mé mořské nemoci dělala v minulosti srandu. Během dne se ale situace průběžně uklidňovala. Vyrazil jsem na zkoušku do malého sálu uprostřed 4. patra...
... a rodinka se uvelebila na horní palubě - plavání, výřivka, ležing...
Po zkoušce už bylo volno, takže jsem si užíval volný čas s rodinkou až do večera, kdy jsme dorazili do cíle naší cesty - nejsevernější městečko pevninského Dánska: Skagen. Loď vplula do přístavu a na cca 30 minut se pohupovala asi 40 metrů od mola. Pak se motory znovu rozjely a my jsme vyrazili na cestu zpět do Hamburgu.
Následující den se nesl v podobném duchu, jako ten předchozí - krátká zkouška a po ní zábava s rodinkou: bazén, v poledne návštěva koncertu dvou děvčat (housle a harfa) a pak objevování a prozkoumávání jednotlivých pater lodi. Pomalu jsme se blížili zpět k ústí Labe. Večer mě čekal koncert s Alexanderem.
Malý sál uprostřed 4. podlaží lodě s názvem Schaubühne má kapacitu přibližně 80 osob, což byl v tuto dobu maximální možný počet lidí, kteří se mohli nacházet na cca 35 - 40 minut v jedné místnosti pohromadě. Byl jsem celkem napjatý, kolik vlastně dorazí lidí, protože na zmíněném poledním koncertě dívčího dua sedělo v sále asi 25 posluchačů. Byl jsem však příjemně překvapen - sál byl plný po okraj, zbylo jen pár místeček na horním balkoně. Atmosféra více než příjemná, publikum si vyžádalo 2 přídavky. Ohlasy byly dobré a díky tomu bylo spokojené i oddělení vedení zábavy na lodi - a tím pádem i my. :-)
Po koncertě šla má žena balit sobě a Oliverkovi zavazadlo (bohužel se nemohli na palubě zdržet déle než ty 3 dny) a pak jsme se všichni společně sešli v baru - původně na jednu skleničku, ale znáte to... Ani nevím, jak jsme dorazili na kajutu.
Ráno museli být všichni do 10:00 pryč z lodi - a ti, kteří zůstávali, nesměli od 10. do 14. hodiny opustit kajuty, protože loď procházela velkou desinfekcí. Pomohl jsem tedy rodince s kufry k našemu autu, zamával jsem jim na cestu domů - a náš první výlet s Mein Schiff 2 byl u konce. Ještě standardně mapa cesty:
... a to už je pro tentokrát vše.
Formát pro tisk